Část sedmdesátá šestá. Vypráví Hynek (13) a spol.
Jarní koupání.

Stále častěji se děti dozvídali zprávy o konci války, a že němci to mají spočítané a, že v Praze už je povstání a němci utíkají. Ale taky se dozvídali zprávy kde, a jak bylo povstání potlačeno a kam se němci zase vrátily.
V Pardubicích vše začalo již v prvních Květnových dnech roku 1945. Bylo tak krásně a slunečno, že to chlapce i zavedlo až k řece, šli do jiných míst, než tam kde sídlily němci. Cestou prohlíželi různě pobořené domy, rozbité stroje a sem tam i náhodně pohozenou bednu od čehokoliv. V kapsách jejich krátkých kalhot skončila nejedna ostrá patrona, zlomený bodák, kus opasku s polámanou přezkou a tak podobně. Po příchodu k řece do míst kde bylo takzvané Jarkovského jezero, viděli, že všechno kvete a raší. Řeka lákala ke koupání, ale studená voda nebyla pro tuto kratochvíli vhodná. To však by nebyli kluci, aby si nevymysleli svoje hry pro vyzkoušení odvahy.

„Kdo tam vleze po pas, tak mu dám tři bonbóny.“ Navrhl Hynek a s úsměvem se díval po sourozencích. Těm se taková nabídka moc nezamlouvala.
„Já tomu kdo tam vleze celý a vydrží tam minutu, dám novu gumu do praku.“ Navrhl Jan a gumu hned všem ukázal, mněl jí totiž místo opasku.
„A pak ti spadnou kalhoty.“ dal se do smíchu Tomáš
„To nevadí, mám ještě provázek.“ Odpověděl Jan a všichni ztichli.

Nakonec se o nic nehrálo, všichni usoudili, že to dokáží a tak oblečení putovalo do čerstvě rašící trávy a čtyři naháči pomalu vstoupili do studené jarní vody.
Každý si pomyslel, že to nebyl dobrý nápad a že mněl zůstat na břehu, co však by na to řekli, ostatní věděl taky. Nechtěl tedy nikdo z nich být za malého kluka, co se bojí i vody.
Za chvilku se však již v pohodě cákali a plavali v Labi. Ta chvilka byla tuze krátká, ledová voda vykonala svoje dílo, zmrzlí kluci postupně vyšli z vody a snažili se hrou na Babu zahřát, sluníčko jim v tom vydatně pomáhalo. A když zaslechli blížící se dívčí hlasy, rychle oblékali nejnutnější oděv. Jen Ottovi se to prádlo jaksi pomotalo a tak dívky mohli zahlédnout Ottovo pozadí bez šatů.
Smích a chichotání, přešlo v kamarádské povídání. Dívky přišli pro nějakou tu květenu do vázy, rostla zde Vrba jíva, a tak chlapci džentlmensky několik prutů rádi nařezali.
Společně se pak vydali zpátky do města, cesta to byla dlouhá a bylo stále o čemkoliv povídat.
Při vstupu do města viděli, že mnoho lidí kope a staví obranné zátarasy pro Němce, a kdo nechtěl uposlechnout tak byl někam odveden. Děti byli, také nahnány na takovouto práci, dostali krumpáče a lopaty a museli začít s novým výkopem.
Na jejich činnost dohlížel jeden voják. Teprve k pozdnímu odpoledni mohli jít domu.

„To se nám to koupání ale vyplatilo.“ Zlobil se Jan a prohlížel si stržené mozoly na rukou.
„Zítra radši půjdeme jinam.“ Odpověděl Hynek.
„Jen, aby to nebylo stejné.“ Dopověděl Jan

Doma rodiče neměli radost z toho co jim kluci pověděli a tatínek rozhodl, že zítra a v další dnech nikam nepůjdou.
Chlapci protestovali, avšak věděli, že to bude asi tak nejlepší.