Je po válce.Opět začala škola, to bylo občas nepříjemné ranní vstávání, ale vždy po chvilce se v pohodě již všechno jakoby samo dělalo, mytí, úklid v podobě občasného boje s polštáři, pomoc s přípravou snídaně, balení a kontrola školní brašny i psaní zapomenutého úkolu. Cesta do školy rozbitými ulicemi byla občas rychlá, pokud pršelo a občas dlouhá, to pokud se pozorovalo v ulicích něco zajímavého, nebo se našel předmět podobající se míči.
A brankou na obou stranách se staly školní aktovky nebo pár cihel. Do školy se i tak přišlo vždy včas.
Teď se hlavně opakovalo všechno, co se od začátku školního roku mělo znát i vědět. Pak následovali písemné práce a zkoušení a dohánění učiva, protože se blížili, opět velké letní prázdniny a všechny děti již plánovali kam, že to pojedou a tak.
O přestávkách se školní chodby a jejich zákoutí měnili na tajné herní doupata, hrála se čára o bonbony, nebo zápalky. Pokud byla možnost jít na školní dvůr, tak se každá chvilka využila pro fotbal, to hlavně kluci a dívky rádi skákali gumu, nebo si jen tak povídali.
V odpoledních chvilkách po škole, naši chlapci rádi pokračovali ve fotbalovém kroužku, ale teď už mohli v pohodě říkat, že chodí do skautského oddílu se zaměřením na sport a přírodu. A pokud nebyli tam, prolézali opuštěné pozice německých vojsk podél břehu Labe. Ne, náhodou vždy našli něco zajímavého, co domu donést nesměli. Pistole, granáty a i jinou munici. Opasky i helmy a další věci. Našli i několik konzerv, mýdlo a tak. To už domu s radostí donesli.
Nebo se jen tak rozběhli ulicí s rozpaženýma rukama a hráli si na letadla.
Jednou při takovém hledání našli otevřený vstup do odvodňovací štoly, sice tušili kde vchod, je ale ještě jej nikdy nenašli. Až teď. Ale dovnitř do té tmy se vydají až jindy.
Jednoho dne po příchodu domu z dobrodružného pátrání, Ottovy a Hynkovi, tatínek povídá.
„Přišel dopis z úřadů, našli se Vaši rodiče, hned jak se dozvěděli, že válka skončila, napsali do České republiky. Jako zázrakem se totiž dostali až do Palestiny.“
Otta a Hynek by velice radostí skákali do výšky, ale jaksi se to v malém chlapeckém pokojíku nedalo. Hned se vyptávali, kdy se s nimi uvidí a zahrnuli mnoha svými otázkami tatínka. Po celý večer pak rozmlouvali jaké to tam asi je a hledali v atlasech, kde ta Palestina je. Také jim na mysl přišla lítost nad tím, že se budou opět stěhovat, sice domu ke svým rodičům, ale od svých přátel a z náhradní rodiny. Avšak do té doby je ještě chvilka času. Druhý den po školním vyučování navštívili s tatínkem repatriační úřad, aby se dozvěděli co je potřeba k takové cestě. Dozvěděli se toho mnoho a mnoho se muselo vyřídit na úřadech, ověřit, potvrdit a tak podobně. Rodiče rovněž rozhodli, že než Otta s Hynkem pojedou domu za svými rodiči do Palestiny, dokončí školní rok. Jsou to jen necelé dva měsíce. A za tu dobu se dá prožít ještě mnoho dobrodružství.
