Část šedesátá osmá. Vypráví Hynek (11) a spol. Jedeme domů – do města.
Ráno si celá rodina, zopakovala včerejší odjez z letního bytu na nádraží. Tentokrát již mohli složit svoje zavazadla na perón a vyčkat příjezdu vlaku. Děti se v tento čas loučili se svými kamarády a slíbili si, že se opět uvidí, nejlépe co nejdřív. A to jistě budou zimní prázdniny, už teď uvažovali, co budou dělat a kam se podívají. V dálce již houkal vlak a zanedlouho vjel se supěním do zatáčky. Lokomotivu obklopovala pára a dým. Vlka se skřípěním brzd zastavil. Nastalo poslední rozloučení, bylo řečeno poslední Ahoj a již Procházkovi nastoupili do jednoho z vagónů. Chlapci se usadili u okýnek směřujících k perónu a mohli tak zamávat svým kamarádům, když už se vlak rozjížděl.
Byli to válečná léta a každý si nebyl jist, co bude zítra natož za několik měsíců. Ale naděje a přání dávali aspoň část jistoty a víry v naplnění domluveného, nebo naplánovaného. Vlak k Pardubicím jel chvílemi pomalu a chvílemi rychle. Krajina se za okny měnila, byli vidět i pozůstatky několika útoků na železnici. Děti se dali do vzpomínání a vyprávění co kde a kdo zažil o těchto prázdninách. Nakonec se shodli na tom, že to byli asi ty nejlepší prázdniny v posledních letech. A tak trochu se i těšili do školy na svoje spolužáky i na to co se v Pardubicích změnilo. Během jízdy, vlakem prošli i dvě vojenské kontroly, každá se jen tak podívala kdo kde sedí a šla dál. Bylo krátce před třetí hodinou odpolední, když vlak přijel na nádraží do Pardubic. Procházkovi urychleně vystoupili, jelikož vlak pokračoval v jízdě dál a vydali se s napětím do nádražní haly. Tam jako na každém jiném nádraží probíhali kontroly. Postavili se tak do jednoho zástupu a když na ně přišla řada museli, jednak na stůl položit svoje zavazadla a otevřít je. Taky jim kontrolovali doklady. Vše se ukázalo být v pořádku, německá kontrola neshledala nic špatného. Procházkovi s úlevou opustili nádražní halu a vydali se na tramvaj. Jistě nějaká pojede. V dálce však byl slyšet tlumený hukot. Tomu však nikdo nevěnoval pozornost. Město se změnilo, přibyli nápisy ukazující cestu do protileteckých krytů, velké výlohy obchodů byli zakryty bedněním a v některých oknech byli skla přelepena novinami. Město bylo však stále letně svěží a i tak v něm proudil válečný život. Než došli na zastávku tramvaje, spustili sirény svůj jekot a byl vyhlášen letecký poplach, zároveň hukot leteckých motorů byl silnější. Nastal zmatek, lidé jdoucí po ulicích začali utíkat a hledali nejbližší protiletecký kryt. I naše rodina Procházkových, se všemi svými věcmi běžela od nádraží ulicemi k nejbližšímu krytu. Za nimi na vzdálenou rafinerii a i občas do její nejbližšího okolí začali dopadat první bomby. (24.8.1944) Kryt už byl v dohledu, doběhli právě včas, než jej budou zavírat. V ten okamžik o pár kroků pozadu zůstali Honza a Hynek, nesli společně jeden velký kufr, dopadla do bezprostřední blízkosti na sousední dům letecká bomba. Tlaková vlna a trosky srazili ze schodů dolu do krytu Procházkovi, avšak bez Honzy a Hynka. V krytu zhasla světla, a bylo všude plno prachu a zmatek, než někdo rozsvítil petrolejovou lampu a než se všechno uklidnilo, uplynula ne moc dlouhá doba. Pak bylo možno zjistit, že vchod do krytu je zavalen sutí. Nejhorší pro rodiče Procházkovi bylo zjištění, že dva chlapci, Hynek a Honza s nimi nejsou. Hochy tlaková vlna strhla k zemi a následně je zasypala suť. V ten okamžik pro ně nastalo úplné ticho, probrali se až v nemocnici, byli drobně pochroumaní a více či méně potlučení od dopadajících trosek. První se k vědomí probral Hynek, chvilku nemohl pochopit proč má zavázanou hlavu a kde je. Čas však přinesl vzpomínky na poslední události, na které si vzpomněl. Honza ležel na vedlejším lůžku a spal. Venku za okny bylo léto a vypadalo to, jakoby se nic nestalo. Ve dveřích se objevil táta a pan doktor. Po chvilce se probudil i Honza a asi mněl stejné pocity jako Hynek, co se stalo, kde je, kde jsou ostatní. Pan doktor hochy zběžně zkontroloval a odešel za jinými pacienty. Tatínek byl rád, že jsou kluci už relativně v pohodě a začal jim vyprávět, co se vlastně přihodilo a jak to všechno skončilo.
„Po tom hrozném výbuchu jsme vás samozřejmě nenašli a ven z krytu jsme taky nemohli, jelikož vchod byl zasypán, ale kryt v domě měl ještě jeden východ na druhou stranu ulice, takže tam tudy se dalo vyjít ven. Než jsme obešli celý blok tak, tam kam se zřítila část sousedního domu a to i na vás, už mnoho lidí odklízelo trosky a hledali vás. Nakonec jste byli docela rychle vyhrabáni a hned vás odvezli povozem sem do dětské nemocnice. Napřed to vypadalo ošklivě, ale ukázalo se, že máte jen mnoho odřenin a jen Hynek má několik stehů na hlavě. Tak vás ošetřili, vykoupali a uložili na běžný pokoj k dalším dětem. Doktor povídal, že vás asi už zítra pustí domu. Prostě jste měli velké štěstí.“ „Dokonce jsem vám už přinesl nové šaty aby, jste nemuseli jít domu jen v nemocniční noční košili.“
Za chvilku, když už začali návštěvní hodiny, přišel i zbytek rodiny. Shledání bylo radostné. Vždyť to mohlo dopadnout hůř. Všichni se vyptávali jak jim je, a zda je to nebolí a tak podobně. Kluci samozřejmě statečně tvrdili, že jsou v naprostém pořádku, ale sami věděli, že tomu tak moc není. Tak si radši chlapci nechali od svých sourozenců vyprávět, jak to ve městě vypadá a co je kde nového, kdo už se vrátil z prázdnin a zda se vůbec půjde v Září do školy. Také si společně pochutnávali na sladkostech od rodičů, které Hynkovy a Honzovy opatřili. Původně měli být jen pro ně, ale proč se nepodělit, vždyť zbyde ještě dost. Po dvou hodinách, které utekli jako voda se všichni rozloučili. Kluci by už radši šli domu teď, ale pan doktor nesvolil. Večerní čas si všichni malí pacienti na pokoji krátili povídáním, jak se co komu stalo, nebo kde byli na prázdninách. Nakonec nejzajímavější příběhy z prázdnin vyprávěli Hynek s Honzou. A vyprávěli by dlouho do noci, kdyby nepřišla zdravotní sestra a nezjednala pořádek. Za chvilku již v pokoji všichni spali.
