Část šedesátá druhá. Vypráví Hynek (11) a spol.
Jízda.
Jitro bylo stejně tak veselé jako každé prázdninové ráno. To můžete ležet v posteli, jak dlouho chcete a nikdo vás nežene do koupelny, oblékat, a nevyptává se vás, jestli máte svačinu do školy, přezůvky a tak.
Ale i tady na letním bytě platí pravidla. Spát a lenošit se může jen do té doby, dokud není na stole připravena snídaně. K snídani se můžete posadit, jen když jste umytí, učesaní a přiměřeně vhodně oblečení. Chlapci by kolikrát tak rádi vyskočili z postelí rovnou k snídani, nemytí, neoblečení, ale to nejde.
Začít snídat se může jen, když si všichni popřejí dobré ráno a dobrou chuť.
Není to zas tak drsné. Kdo si chce poležet i přes snídani, obvykle musí vydržet být o hladu do oběda, nebo do svačiny před obědem. To však nikdo nikdy nevyužil.
Nedlouho po snídani maminka s Aničkou jdou na drobné nákupy do vsi a i po okolních vsích. Ve vesnici bude tancovačka, takže je potřeba zakoupit takové ty dámské věci k šatům a do vlasů a tak.
Kluci dostali od tatínka za úkol nanosit dřevo ke kamnům do kuchyně a přivézt ze statku od Palivců půl pytle brambor.
Chlapci tedy nelenily a vydali se na cestu, vzali si sebou ten nejlépe jezdící vozík, cestou vyrazili za humna na kopec, že jej sjedou do vsi rovnou k Palivcům.
Ještě před tím doběhl Tomáš pro Jakuba a Jindru. Bez nich by to nebylo to správné dobrodružství. Všichni tedy na kopci nasedli do vozíku, sice se tísnili, ale komu by to vadilo, cesta byla hrbolatá skoro samý výmol i tak mohli řídit vozík pouze tyčí za kterou se vozík tahal.
Jízda to byla zběsilá, vozík poskakoval a občas se dost naklonil, jak vjížděl do děr. V zatáčce to však už vozík i s hochy vzdal. Vylétl po najetí na kámen do vzduchu a stočil se na bok, osádka vozíku odírala svoje těla o kamenitou cestu, kotrmelce nebrali konce, vozík hlomozil, když se převrácen pohyboval setrvačností dál. Až se vše zastavilo a ztichlo. Prach se pomalu usazoval a kluci se sténáním vstávali a prohlíželi svá zranění, mnoho odřenin a boulí si odnášeli z této dobrodružné jízdy. I nějaká ta slzička ukápla, když v nedalekém potoce smývali z odřených kolen, loktů, dlaní a i z jiných míst, krev, písek a strhávali drobné kousky kůže, docela to pálilo, jak se voda dotkla odřenin. Vozík naštěstí dopadl dobře, jen ten jeden bok byl odřen natolik, že hrůzně čnící třísky před sebou samotnými varovali.
Pět minut jízdy, skoro hodinka léčení u potoka a deset minut cesty chůzí do vsi pro brambory.
„Ale že to byla jízda pánové!“ konstatoval nakonec Tomáš, i když kulhal na levý kotník.
Po zakoupení brambor, se chlapci smluvili na odpoledne. Sejdou se u rybníka.
A pak uvidí, co podniknou.
Návrat domu s bramborami byl pomalý, chlapci zapojili všechny síly do tažení i tlačení vozíku. U některých to bylo vykoupeno tichým hudrováním, to jak odřené dlaně bolely.
Po příchodu domu, si jejich stavu všimli rodiče, tatínek pronesl: „Hlavně, že jsou doma brambory a to ostatní se brzo zahojí.“ A vyndal z kredence lékárničku v chlapcích zatrnulo.
Maminka měla delší proslov o nezodpovědnosti a o tom, že si mohli něco zlomit a tak. Při tom kázání vyndala jód a našla i čistou útěrku. Kluci přesvědčovali maminku, že to není potřeba brát jódem, ale neuspěli. Každá odřenina byla vyčištěna jódem za neustálého sykání a drobného sténání, to jak jód pálil.
Každý po tomto léčebném zákroku dostal drobný záhlavec a mohl si jít vzít k svačině buchtu s mákem a zapíjet jí čerstvým mlékem. Bylo ticho jak po boji.
Zbytek dopoledne kluci prožili ve stavení i v zahradě, pomáhali s drobnými pracemi i sami přišli nějakým tím nápadem co a jak vylepšit.
Když už nebylo co dělat, přišla na řadu hra na schovávanou, kterou hrála i Anička.
Pak zazněl zvon a všechny svolal k obědu.