Čas od času se stane, že se Vám nedaří. Všechno Vám padá z rukou, občas nezaviněně se něco rozbije a vy jste v tu chvilku v očích ostatních špatní. Než se vše vysvětlí a urovná, přichází smutek a stesk po domově. Tak tomu bylo i v případě Honzíka z plátěného domečku číslo čtyři. Jednoho rána se mu nějak zapletly nohy, nebo šlápnul na bludnou tkaničku a vypadl z domečku a ještě si rozbil koleno o kámen, který včera pohodil na táborové náměstíčko. Při ošetřování táborovým zdravotníkem se tak lekl, jak se kolene dotkla dezinfekce. Že nechtěně shodil lahvičku s tou pálivou vodičkou a jiná už v lékárně tábora nebyla. Nemohl za to, ale sklidil výtku. Teď se bude muset jít do vsi koupit nová. Rozmrzelý Honzík, měl navíc dnes vztyčovat státní vlajku ještě s Míšou, tedy se svým spoluobyvatelem z plátěného domečku. Jak se na to včera těšil a skoro po celý den o tom mluvil, když si vzpomněl jaká je to čest a sláva. Nakonec to dopadlo jinak. Celý rozechvělý v rukou vlajku neudržel, jak jí nesl od Vůdce z jeho plátěného domečku a ta spadla do jediné louže bahnité vody na táboře po včerejším dešti.
Vlajka je většinou z plátna a to rychle nasákne vodu a je jedno jaká ta voda je. Vlajka taky svůj zlozvyk uskutečnila, nasála bahnitou vodu z louže a ušpinila se. Akela se chvilku mračil, pak sáhl do bedny a vyndal úplně čistou státní vlajku.
„Tuto se snaž neumazat a tu zmazanou vypereš.“ Odvětil a připravoval se dál na nástup.
Jakoby za to Honzík mohl, že mu ta vlajka sama vyskočila z rukou. Tu novou držel přitisknutou na prsou s tím, že do nástupu, který má být za chvilku jí nikomu nedá, nepůjčí a neukáže. Nakonec státní vlajka byla úspěšně vytažena na stožár a zaseknutím sekery začal den. Akela se o nehodě s první vlajkou ani nezmínil. To Honzíka potěšilo. Tu ušpiněnou vypere a bude to fajn. Dopoledne se svojí družinou Čápů měli tvořit keramické předměty, nádoby a jiné věci, co půjdou vypálit v ohni. Hlína na keramiku byla v bývalém lomu u cihelny. Tam se taky pořád s ní něco činilo, modelovalo a také tam bylo místečko pro vypalování keramiky. Do tábora se chlapci vraceli buď řádně červeně umazaní, nebo učernění, jak se topilo, aby byla keramika vypálená a nakonec se vraceli docela čistí s hotovými výrobky. Honzík rád modeloval, tvořil a nebyl rád, když mu okolo hlavy začala létat Vosa, to se ponejprv ohnal opatrně, pak silněji a vynadal jí. Kluci z družiny se začali bavit a trochu i smát. Honzík nakonec nabral hlínu do obou dlaní a Vosu tlesknutím zaplácl do hlíny, které okamžitě odhodil a začal běhat okolo a kvílet. Vosa v posledním tažení uštědřila Honzíkovi do dlaně žihadlo. A aby, nebylo všemu konec, tak odhozená hlína z dlaní spadla do již hotové schnoucí keramiky a trochu jí pochroumala. Hochy přešel smích, nastal poprask, každý kontroloval svůj výrobek a plánoval uštědřit Honzíkovi lekci. Naštěstí nic nebylo tak moc rozbité, pár tahů špachtlí, někam se přidala hlína a vše bylo v pořádku. Honzík se posadil opodál a trochu popotahoval, mnul si pobodanou dlaň a bylo mu smutno. Za chvilku za ním přišel rádce družiny Akim. Přinesl v kbelíku čistou vodu a pobodanou dlaň Honzíkovi umyl, zkontroloval a odněkud vytáhl polovinu Cibule.
„Tu si podrž na tom bodanci, ať to moc neoteče.“ Pověděl mu.
Nakonec si chvilku povídali a pak se společně vrátili k ostatním hochům dál pokračovat v práci na keramice. Návrat do tábora se neobešel bez řádné očisty, hlína na chlapcích snad byla všude. Rybník nedaleko tábora k tomu byl vždy určen. Družina Čápů zanechala vzorně složené oblečení na hrázi a naplno si užívala vodní radovánky. Den se naplnil, k někomu byl štědrý na zábavu, k jinému k získání nové dovednosti, jiný si užil sportování a i další chlapci si přišli na své. Večer se konal slavnostní táborový oheň, na večerním nástupu bylo oznámeno, kdo bude oheň zapalovat, tedy kdo ponese pochodeň od pomocného ohně a pak s ní zažehne táborový oheň. Mezi těmito chlapci byl i Honzík.
Napřed si myslel, že se přeslechl a tak po nástupu šel za Akimem a optal se jej na to znovu.
„Ano, byl jsi vybrán, nevěříš? To nevadí, tady na lístečku je napsána krátká věta, kterou řekneš a to nahlas, při zapalování ohně. Pochodeň přiložíš jako poslední, takže sleduj ostatní, co a jak dělají. Pomůže to.“
Honzík se pečlivě a s trochou nervozity připravil, věděl, že se může pro něj vše pokazit a tak si vzal kousek čokolády. Pečlivě se ustrojil do skautského kroje i boty si vyčistil a to ještě nikdy neudělal. Tak mu na všem záleželo. Když nadešla jeho chvíle, stál celý oddíl kolem slavnostního táboráku, první tři bráškové postupně již svou pochodeň vložili do hranice a každý řekl větu, kterou měl říci. Když přišla řada na Honzíka, jako by všechno zatmělo a zmizelo, byl zde jen on a slavnostní hranice. Přistoupil k ní, vložil pochodeň do mezery mezi poleny a hezky nahlas začal odříkávat:
„Zažíhám junácký oheň – oheň síly, moudrosti a lásky a prosím tebe ohni, abys jako v dávných dobách byl strážcem a vůdcem na naší nové cestě.“
Pak poodstoupil a už bylo zase vše jako předtím, vatra hořela, chlapci stáli v kruhu okolo ní a vůdce oddílu Akela se ujal slova. Pak se všichni posadili na družinové lavice, které si sami vyráběli, začal tak slavnostní program, který pomalu přešel do zábavné časti, aby byl ukončen chvilkou s Písmem a povídáním o pravdě, lásce a i o dalších věcech člověka ve společnosti. Krátce po večerce byl táborák ukončen zazpíváním velmi potichu Skautskou večerkou. A všichni se odebrali do svých plátěných domečků.
Jak den pro Honzíka začal nevesele, tak končil krásně a radostně.
