Klásky a první sklizeň brambor. / Clowns and the first potato harvest.

Doma čekala nepříjemná mela, rodiče se jaksi dozvěděli o záškodnické akci hochů a po krátkém kázání kluci byli otcovsky vyplaceni na dvě zadní tváře. Tím bylo vše urovnáno a ze strany rodičů zapomenuto. Kluci byli trochu mrzutí, ale pochopily strach a obavy rodičů, co z toho vše mohlo být.

Druhý den, se všichni účastnili první bramborové sklizně na malém políčku nedaleko lesa. Již zvadlé suché natě, se vytrhávali a ukládali na hromadu, později poslouží jako topivo pro pečení brambor. Kluci však nezbedně natě po sobě začali házet a snažili se jeden druhého natěmi zavalit. Toto zápolení bylo ukončeno, až když nemohli popadnout dech. Po chvilce opět poctivě pracovali.

Před polednem přijel ze vsi koňský potah se zařízením na vyorávání brambor. Pak už stačilo jen brambory pytlovat a soutěžit kdo rychle naplní pytel. Tady se do soutěže zapojila i sestra Anička, samozřejmě vždy vyhrával tatínek s panem domácím. Kluci trochu protestovali, nakonec byla soutěž nerozhodná. Neprohrál ani nevyhrál nikdo. Za svou pilnou práci, si mohli sesbírat tolik brambor, kolik jich budou potřebovat na večerní pečení. Odpoledne se, teď už všichni hoši, vydali na klásky, pro slepice a i pro ptactvo na zimu do krmítek. 

„Kluci, už jste někdy chodili bosi strništěm?“ ptal se Jakub Otty a Hynka

„Ne, ale to přece nejde.“ Odpověděl Hynek

„Ale jde, koukejte.“ A Jakub i Jindra si vyzuli boty a už v pohodě chodili po pichlavém strništi.

Ostatní hoši se nenechali zahanbit a také zuli svoje boty, ale chůze nebyla zase tak jednoduchá, jak se zdálo. Jejich chodila, nebyla na tento povrch zvyklá a tak se většinou kluci bránili, aby nešlápli moc rychle na strniště. I když se sbíralo pomalu a bosé nohy o sobě dávali znát, koš byl brzy plný klásků. A teď přišel Otta s další zkouškou. 

„Kdo z nás je odvážný lehne si na strniště oblečený jen v trenkách.“ Pravil a hned tak učinil.

Parta na nic nečekala a následovala jeho příkladu, strniště bylo ostré, ale rozložená váha těla zabránila až na pár škrábanců, většímu poranění. Když vstali, aby se vrátili do vsi, nesla jejich záda a nohy stopy od stébel strniště. Cestou kolem svých skalek, zaslechli drobný hlas, který zněl, jakoby někdo někde brečel. Daly se do hledání a za chvilku našli pod jednou vysokou skalkou malého Jéňu od sousedů Palivcových. Jéňa seděl opřen zády ke skále s pokrčenou levou nohou a na koleně si přidržoval kapesník, který skrýval docela nehezky rozbité koleno. 

„Jé kluci, to jsem rád, že vás vidím, viďte že mi pomůžete domu?“ řekl trochu radostně ve svém vzlykotu. 

„Copak jsi dělal Jéňo, to koleno je dost špatné, někam jsi šplhal nebo jak to bylo.?“ Vyptávali se kluci a mezitím si Jéňu vzal Otta na záda a všichni se vydali do vsi k rodičům Jéni. 

„No já jsem se chtěl podívat kam až je vidět ze skály a jak jsem na ní lezl tak mi to uklouzlo a spadl jsem. Pak už jsem nemohl chodit a myslel jsem, že se už domu nevrátím.“ Rozpovídal se Jéňa. 

„Na tu skálu jsi mohl dojít oklikou a nemusel jsi na ní vylézat.“ Odpověděl mu Jakub. 

„To by však nebylo ono, já jsem na ní chtěl vyšplhat jako vy.“ Bránil se Jéňa. 

Ve vsi u Jéňových rodičů, nastal drobný poprask, maminka se hned ujala Jéni poděkovala hochům, že jim ho přinesli a po prohlídce rozbitého kolena, poslala tatínka pro pana doktora. Chlapci se tedy rozloučili a popřáli Jéňovi brzké uzdravení. Když odnesli do svých chalup klásky, zbývalo dosti času do večerního pečení brambor, i tak bylo stále dost horko. Rozhodli se proto jít se osvěžit k rybníku.

 U vody byli jen někteří kluci ze vsi a to ještě pluli na druhé straně rybníka s prámem. Tak tedy svlékli svůj jednoduchý oděv a tak jak přišli na svět, skočili jeden po druhém z můstku do chladivé vody. Společně podnikli útok na prám a po krátké bitvě s osádkou prámu byli vzati na palubu prámu. Ten se povážlivě potápěl, ale stále plul po rybníku a do všech jeho zákoutí. Kluci svou přítomností občas vyplašili hejno Kachen a jiné opeřence, ve vodě mohli i sledovat lovící Štiku, avšak pouštět se za ní se jim nechtělo.  Tak uběhlo odpoledne a přiblížil se večer. Po návratu na pevnou zem se s místními hochy rozloučili, smluvily další vodní bitvy a plavby na neurčito a po oschnutí se vydali péci brambory v bramborové nati.

Té bylo víc než dost, takže s ní nemuseli šetřit. Část jí posloužila na oheň a na vytvoření popela a část použili k sezení i ležení na poli. 

„Za pár dní se vracíme do Pardubic, to ty prázdniny rychle utekli.“ Konstatoval Hynek.

„No my taky opět budeme chodit do školy a těšit se na to až budeme opět moct jít třeba k rybníku.“ Pověděl Jindra.

„Vy se máte, jste na vsi a můžete sem jít každý den.“ Povídal Tomáš.

„Vy zase můžete do biografu a do cukrárny a i jinam, to my tady nemáme. Takže to vyjde na stejno, ale přijeďte na Vánoce, to tu bude Masopust a tak.“ Dopověděl Jakub. Brambory byli skoro za hodinu upečené a z popela chutnaly znamenitě, vzali i nějaké pro rodiče a Aničku. Z pole do vsi odcházeli už za svitu hvězd. Na rozcestí se rozloučili a těšili se na další skoro poslední prázdninový den.