Les se stal na mnoho dní nejen hřištěm, ale i učebnicí naplněnou mnohým poznáním. Les poskytuje táborníkům i nezbytný materiál pro jejich šikovné a dovedné ruce a taká suché na zemi ležící dřevo pro kuchyňská kamna. Jednoho dne, to opět měli Bobři službu v kuchyni, vyslal rádce družiny Bobrů Matěj, svého spolubydlícího v devátém plátěném domečku Ivana, do lesa na jemné chrastí, aby se doplnila zásoba u kamen. Takové chrastí slouží k rozdělání ohně v kamnech, a pokud není, je to trochu složitější. Ivan, jemuž je jedenáct let, nepatří k nejstatečnějším hochům. To, že se bojí při noční hlídce, je pochopitelné, ale občas se bojí i za denního světla. Třeba, když se má právě vydat do lesa. A to sám.
„Cože, a půjde někdo se mnou?“ ptal se Ivan „Ne, to zvládneš sám.“ odpověděl Matěj
Ivan se tedy vydal do lesa, na jeho okraji se zastavil a nahlížel do jeho útrob. Neviděl nic, co by mohlo být strašidelného, nebo jinak nepříjemného.
„Kdyby tady se mnou tak někdo byl, to by bylo jiné. To bychom ten les lépe prošli.“ Povídal si pro sebe.
Když je Ivan s někým, nebo se svojí družinou o strachu neví a nevadí Ivanovi ani, když je chvilku sám, jen když ví a slyší poblíž sebe své druhy. Les jej za chvilku pohltil a Ivan se pomalu a obezřetně blížil k místu, odkud většinou brali chrastí. Něco v jeho blízkosti zapraskalo, Ivan skočil za nejbližší strom a opatrně hledal místo, odkud se zvuk ozval. Viděl a slyšel šustit listí v nedalekém křoví. Stál a nehýbal se. Drobný rámus utichl. Ivan si dodal, jako mnohokrát předtím, odvahy a šel blíž ke křoví. V jedné ruce držel klacek a druhou svíral v pěst. Když už byl dva metry od křoví, vylétl s hlasitým pípáním z křoví Kos, docela obyčejný Kos. Ivan se tak polekal, že si sednul na zadek. Kos zatím na nejbližší větvi, seděl a nervózně pípal. Ivan jej chvilku pozoroval a pak s úlevou vstal a začal sbírat chrastí. Tak se zamyslil a soustředil se na sběr, že zašel dál do lesa, než zamýšlel. Občas se vylekal a říkal si, už musím zpátky, ale svěřený úkol jej nutil k jeho splnění. V okamžiku, když už opravdu měl nasbírán tolik chrastí, že se dalo svázat do větší otýpky uzlovačkou, vydal se zpět do tábora. Ale, ouha, pohled na okolí mu hned řekl, že tady ještě nebyl. Ivana obklopil strach, co má dělat, kudy má jít? Chtělo se mu začít brečet, chybělo jen tak málo. Nakonec však nedaleko viděl téci malý potok, spíš stružku. Vzpomněl si, že potok teče za jejich táborem. Je to on, nebo není? Tím si nebyl Ivan jistý. Vzpomínal, že když jde od kuchyně k lesu, teče potok proti němu. Ale, ten v táboře je velký a širší. Nakonec se přesto rozhodl, že se vydá proti toku potoka a snad dojde do tábora. Ivanova cesta lesem se začala měnit v pouť plnou bažinek, kopřiv, Komárů a ne zrovna končícím lesem.
Mezitím v táborové kuchyni, bylo vše připraveno k večernímu předání služby, až na chrastí. Matěj si vzpomněl, že před půlhodinou poslal pro chrastí Ivana, taková práce nezabere víc jak deset minut. Pomyslel si. Nakonec svolal Bobry a společně se vydali Ivana hledat. Volali, rozhlíželi se.
Najednou se před Ivanem v lese objevila cesta, taková, po které chodí do vsi na nákup. Ivan radostí a nadšením poskočil a rychle vyběhl na cestu. Už mu nevadili štípance od Komárů a odřeniny a také rozmáčené a zabahněné plátěnky. Už věděl kde je. Vydal se proto rychle do tábora, lesem a špatným směrem podél jiného potoka ušel dva kilometry. Tak daleko byl od tábora. Když se k němu blížil, zaslechl hlasy chlapců ze svojí družiny, jak volají jeho jméno. Ozval se jim a za chvilku se s nimi shledal. Radostné bylo, musel ji vyprávět celý svůj dobrodružný příběh. Nakonec se ani Matěj nezlobil, byl rád, že se jeho bratr z plátěného domečku číslo devět našel. Převzal od něj chrastí a za chvilku byla kuchyně předána nastupující služební družině. Po večerním nástupu bylo na programu večerní velké mytí a družinové činnosti. Ivan si vyžádal vůdce oddílu Břéti, oddílovou kroniku a svoje dobrodružství do kroniky sepsal a nezapomněl přidat i nějaké to strašidlo navíc. Než nastala večerka, tak v kronice k příběhu přibylo i několik kreseb.
