„To nám sebrali jednoho dne všechny metry z beden na nářadí a také jsme museli na celý den postrádat pravítka a jiná měřidla centimetrová. Tedy já žádné neměl a pár kluků se přeci našlo, kteří si takovou zbytečnost na tábor dovezli.“ „A proč nám to naše vedení vzalo? Jelikož je den měření a měří se vše na soutěž, tedy měří se bez metru a pravítek jen pomocí tělesných měr.“ „Ráďo, máme změřit výšku stožáru, pak několik stromů, taky jak jsou vysoké a jeden strom, jeho obvod. Co je to obvod?“ ptal se Saša, napůl vážně svého spoluobyvatele z plátěného domečku číslo jedenáct. V matematice a geometrii moc nevynikal, ale ve vědách přírodních to bylo o něčem jiném. „Ty to vážně nevíš, nebo si děláš legraci?“ odpověděl Radek a začal měřit stožár. „Ale vím, já jsem Tě jen zkoušel, jestli jsi to náhodou nezapomněl. Já totiž nevím ten vzoreček na měření toho obvodu.“ Doplňoval Saša.
Každá družina se snažila splnit co nejvíce měřících úkolů, některé byli jednoduché a jiné hodně na myšlení. A kdo si do svého zápisníku nezapsal informace o tom jak se co měří, pomocí různých rozměrů na těle, měl smůlu. Svojí družině v tu chvilku moc nepomáhal. Tak třeba taková píď, to je moc šikovná věc. Je to délka mezi palcem a ukazováčkem, ty prsty musí být roztažené co nejvíce. Nebo vědět, kde na těle je metr od země, někteří chlapci mají metr k pasu, jiní k pupíku a ti nejmenší k žebrům. Nezanedbatelná je i délka kroku, délka paže, lokte a tak dál.
„Tak stožár nám podle stínu a kroků měří rovných třináct metrů, k tomu metr v zemi a je to čtrnáct metrů. Zapiš to.“ Řekl Radek Sašovi a ten změřený stožár zapsal. Avšak pochyboval o správnosti. Jelikož družina Bobrů naměřila o něco víc. „Ty Ráďo, Bobři naměřili o metr víc, patnáct metrů.“ Snažil se Saša upozornit na možnou nepřesnost. „Ne je to rovných čtrnáct metrů, ten stožár jsme přece stavěli my Kamzíci a tak vím, kolik měřil.“ Odpověděl Radek. „A proč tedy tady měříme stín, krokujeme a potíme se na sluníčku?“ Nemohl pochopit Saša. „Protože jsem si chtěl opět vyzkoušet tu měřící metodu a stožár je k tomu ideální. Chápeš.“ Řekl Radek a vydal se splnit další úkol. „To jsi mohl říct hned, mohl jsem počkat ve stínu, až to divadélko tu dohraješ.“ Popíchl Saša kamaráda a spěchal za Radkem. „Jaké divadélko, jaké divadélko?“ a se smíchem se Radek vrhnul na Sašu za účelem ulochtat jej k pláči. To se však neuskutečnilo, neboť chlapci došli k závěru, že na to v horkém letním dnu není čas, ani energie. A tak vstali ze země a spěchali k nedalekým osamělým stromům. Jejich přeměření nezabralo moc času. Pak spěchali k rybníku. Úkol zněl: změřte šířku rybníku.
„A jak to asi máme udělat?“ Ptal se Saša. „Jednoduše, tady mám provázek a já ti ho přivážu k pasu a ty rybník přeplaveš a pak provázek změříme.“ Vysvětlil Radek. „A nebylo by to jednodušší odhadnout?“ Navrhnul Saša. „Bylo, ale já to chci mít přesně. Tak se vysvleč a do vody.“ Rozhodl Radek. Saša odložil nejnutnější oděv, Radek mu uvázal provázek kolem pasu a Saša během chvilky přeplaval na druhou stranu rybníka. Tam odvázal od pasu provázek a Radek si jej přitáhl k sobě a než Saša připlaval zpátky, už jej měřil. Bylo to přesně dvacet pět metrů. Pro splnění posledního úkolu běželi chlapci až k nedalekému seníku, tam bylo jejich úkolem změřit nejdelší vzpěru. To bylo trochu na uvažování a vybírání, která že to ta vzpěra je nejdelší. Nakonec jednu prostě změřili. Teď už se mohli vrátit ke svojí družině a dát dohromady naměřené hodnoty. Každý z družiny měřil něco jiného a tak ani ne za dvě hodiny měli úkol splněn. Teď vše odnesou vůdcům a budou mít volno. Které mohou využít v dobrém po svém. Nikdo nebude zahálet a nikdo se nebude nudit. Vždyť na táboře se stále dají dělat nejroztodivnější věci. Například Saša s Radkem měli rozestavěnou zemní pec a zbývalo jen postavit komín z plochých kamínků a spojit je jílem. Pak vše nechat aspoň jeden den vyschnout. U svého rádce Františka si vyjednali svolení a běželi hned pro jíl. Jak už tomu bývá, jíl je kluzký a tam kde jej chlapci brali, byl pár metrů od břehu v takové bažince, skoro pod vodou, ale nikdy ne moc, jíl tam taky nikdy neubýval.
Radek běžel jako první a jak šlápl v bažince na jílovité dno, už ležel v šedavé jílovité hmotě na zádech. Jak mu to uklouzlo. Saša se dal do smíchu, takového normálního a pomáhal kamarádovi na nohy, ten však škubnul Sašou a už oba dva byli v jílu. Chvilku se mazali jílovitým bahnem a pak svorně nabrali do kbelíku dostatek jílu. Po návratu do tábora ke svojí peci, jí dokončili, dostavěli, vymazali a spokojeně odešli za svým rádcem Františkem s prosbou, jestli by jim z jejich plátěného domečku nedonesl ručníky, mýdlo a čisté trenýrky. Kluci z družiny i z jiných družin si dva černoušky prohlíželi a zvědavě se vyptávali. Saša s Radkem rádi svůj zápas v bažince okořenili a postupně se tak zbavili zvědavců. Ve sprše umně postavené nedaleko potoka, tekla ledově studené voda a jak známo, jíl hned tak neumyjete, zvláště ten šedý. Chlapci byť bylo na sluníčku na koupání, tak zimou cvakali zubama. Ale, odbýt očistnou koupel si netroufli.
