Část sedmdesát tři. Vypráví Hynek (13) a spol.
Na Nový rok 1945.

V zimních měsících nebylo zase tak moc vlídno po všech stránkách, aby se mohlo třeba jet do míst, kde mají Procházkovi letní byt. Válka se přiblížila na dosah. Sportovní klub přerušil svou činnost a školy také moc nebylo.
Děti se bavili po svém, bruslení na zamrzlé řece, sáňkování kde to šlo, a občas i nějaké to filmové představení.
Jednou hoši šli ze školy a rozhodli se vyzkoušet jaké to je jet na vlečném tramvajovém voze. Samozřejmě to bylo zakázané, ale viděli některé spolužáky, jak si takto krátí cestu domu, aniž by museli platit. Slyšeli však i historky, kdy občas někdo z toho vlečného vozu vypadl a těžce si ublížil. Také pokud byl takový pasažér chycen, mněl velké problémy s úřadem, musel zaplatit pokutu a když to bylo dítko, byla mu pak doma otcem vyplacena náležitá odměna.
Ten den, kdy se chlapci rozhodli pokoušet štěstí, byla skvělá nefalšovaná chumelenice, skoro na krok nebylo vidět. Kluci počkali na vhodnou tramvaj s vlečným plošinovým vozem a vyskočili na něj v místech, kde tramvaj musela hodně zpomalit. To se jim povedlo. Otázkou však bylo, kam tramvaj jede, ona totiž na zastávkách nestavěla a to byl trochu problém.
Když už tramvaj projela i zastávkou, kde většinou chlapci vystupovali, uvědomili si, že jedou do vozovny a to byl docela průšvih, bylo to poměrně daleko od domova. A když je chytnou tak budou mít víc než problém.

„Vyskočíme za ohybem.“ Navrhl Honza
„To nezvládneme.“ Bránil se Tomáš
„A co jiného chceš dělat.“ Ptal se Otta

A tak jeden po druhém vyskočili za zatáčkou do velké sněhové závěje, která nebyla zrovna z čistého sněhu. Jakmile do ní dopadli, už věděli, že tam jsou skryté i kameny a další nepořádek.
Trochu potlučení a se sněhem všude možně za oděvem vstali, oprašovali se a nahlas uvažujíc o svém nápadu jet na vlečňáku, jako za nerozumný se vydali uličkami proti vánici domu.

„A večer se ke všemu jdeme ještě fotit do rodinného alba.“ Stěžoval si Hynek. Jelikož boule a odřenina na jeho čele byla nepřehlédnutelná.

Návrat domů nebyl radostný, a s povědomím, že to nebude příjemné. Tatínek se moc neradoval z toho, v jakém stavu kluci domu dorazili a ještě pozdě odpoledne.
Rozhodl se však, na nic se chlapců neptat. Jen se zajímal o Hynka a jeho čelo. Nakonec uznal, že to bude dobré.
Maminka trochu hartusila a poslala kluky do koupelny umýt, pak převléct. Jediným trestem z toho všeho bylo, že si svoje drobně potrhané a ušpiněné oblečení musí dát do pořádku.
Před večerem se celá rodina oblékla do svátečních šatů, chlapci by nebyli chlapci, kdyby si k tomu neuskutečnili svoje legrácky a vtípky. Takové šaty a slavnostní boty považovali za něco ponižujícího pro jejich klukovskou čest. Avšak jak už to bývá, museli se podřídit. Tak se všichni vydali do fotoateliéru, aby se zde jako každý rok, nechali do alba vyfotografovat.
Nebylo to tak jednoduché, pan fotograf pečlivě všechny postavil tak, aby to bylo hezké a pak konečně pro hochy, po dvaceti dlouhých minutách, bylo po všem.
Pro snímek dojde tatínek za několik dní.