Část dvacet jedna – Návrat. Vypráví Hynek (11) a spol.

Týden pasení na Pustevnách utekl i s příhodou o zatoulané kravce velmi rychle.
Ve večerní nedělní jarní čas se na Pustevnu dostavili pasáci a pan Winterle. Přivítání bylo srdečné. Chlapci vyprávěli, co je během těch sedmi dní potkalo a nezapomněli říci též o svém nepříjemném dobrodružství s kravkou.
Pan Winterle jen tak na oko huboval, ale byl rád, že si s tím kluci poradili sami. Prohlédl i jejich odřeniny a šrámy. Konstatoval, že než se ožení, tak se to zahojí. Když se setmělo, vydali se chlapci s panem Winterlem, zpět na statek.
Cesta setmělým lesem byla trochu náročnější a jistě by jí sami bez dospělého nepodnikli.

Skoro celou cestu mlčeli, tak trochu měli strach.
Rozpovídali se, až když vyšli na luka a v dálce viděli svítit okna chalup. Teď už byli opět stateční a nebojácní.
Po příchodu na statek se radostně se všemi přivítali, maminka se jich vyptávala, jak se jim dařilo a sestry taky byli samá otázka, ale nějak se od nich nosem odvraceli.
Nastala opět ta pravá večeře, kluci jí s velkou chutí snědli, samozřejmě na Pustevnách hlad neměli, ale tak dobře, jako maminka vařit neumí. Během odpoledne a večera se na plotně hřála voda na koupání a po večeři se komora změnila v lázeň. Čtyři naháči ve dvou neckách, se spoustou teplé vody a voňavým mýdlem se opět proměnili v čisté vymydlené kluky.
Před nedělním spánkem si ještě vyprávěli zážitky z uplynulého týdne, kdy pásli. Ani nevěděli, jak se to stalo a bylo tu nové ráno a nový den.

„Chlapci, vstávat, je čas se připravit do školy.“ Volala maminka do pokoje k ještě spícím hochům.

Ti pomalu a rozespale, vstávali, oblékali se, pozdravili sestry a maminku.
Při snídani už všichni byli zcela vzhůru a při síle.

„Ve škole a cestou si dávejte pozor, za ten týden se sem do okolí sjelo mnoho Němců. Asi se něco chystá.“ Řekla maminka.

„To mi, si dáváme pozor, jsme opatrní.“ Ozval se Marek a Hynek dodal,
„My se ničeho nelekneme.“

Na cestách, polích i ve vsi stálo mnoho vojenské techniky a všude byli Němci. Dětí si nikdo nevšímal. Ve škole bylo prima, kluci se vyptávali, jaké to bylo na Pustevnách a na oplátku říkali co se událo ve vsi. 

„Skoro každou chvilku jsou nějaké kontroly a Němci stále hledají nějaké ty partyzány a jiné cizí lidi.“ Řekl spolužák Jindra.

Děti však za chvilku na nějaké Němce zapomněli a věnovali se svým hrám, učení a dovádění. Po návratu ze školy se opět všichni společně vrhli na své domácí práce okolo stavení, pak vyřešili domácí úkoly do školy a skoro v pozdním odpoledni se vydali na nějakou tu toulačku po lese. Chlapci se rozhodli, že si postaví srub, takové zálesácké bydlení.
No, se svými zkušenostmi, načtenými znalostmi z Mladého hlasatele se s chutí dali do díla. V okolí bylo dosti popadané tyčoviny, zelených větví z polomu a také dost kamení na malé stěny, okolo přístřešku. Po dvou hodinách již stála docela slušná konstrukce, jen jí pokrýt chvojím a dokončit.
Teprve večerní šero je přimělo k návratu domu. Krátce a docela spokojeně obešly hospodářství, sem tam něco upravily a pak je již čekal další společný krásný rodinný večer. Povídání, vyprávění příběhů starších, sem tam zaznělo i něco o válce či politice. Ale pro děti, naneštěstí, toto povídání rychle ustalo.
Teprve když děti šli na kutě, tak se dospělí zapovídali o tom, co děti slyšet neměli.
To by však kluci nebyli kluci, aby svoje citlivá ouška nenastražili a sem tam i zaslechli nějaký ten jim odepřený hovor.
Nakonec je vždy přemohl spánek a snili své sny až do bílého rána.

Část dvacet dva – Velikonoce. Vypráví Hynek (11) a spol.

To už ten nějaký čas, panímáma schovávala vajíčka. Za několik dnů jsou tu Velikonoce. Kluci už začali plést pomlázky a Otta s Hynkem se to taky začali učit. Napřed bylo potřeba jít do Vrbí na pruty.

„Co to je Vrbí a kde to je?“ ptal se Hynek

„Vrbí to je taková oblast, kde je plno Vrb a proto Vrbí.“ Odpověděl Jan a bylo to.

Jenže okolo Vrbí bylo mnoho Německých vojáků a tak se šlo jinak. Podél potoku proti proudu k lesu. Jarní sluníčko mělo v odpoledních dnech již pěknou sílu a na loukách sem tam vykukovala různá kvítka. Kluci se o ně nezajímali, stále koukali do korun Vrb a stále jim ty pruty nebyli dost dobré. Ušli mnoho cesty podél potoka, než našli tu vhodnou Vrbu a ty správné pruty. Jenže Vrba byla vysoká, a nakláněla se nad vodu potoka a tady se potok rozšiřoval, tvořil tůně.

„Tak kdo tam vyleze“ ptal se Marek

Chlapci by rádi byli na Vrbě všichni najednou, ale nebylo na ní dost místa a taky byla drobet ztrouchnivělá. Nakonec na Vrbu po společném losování vylezl Jan.
Byl na to patřičně hrdý, vždyť v loni ho kluci sebou na pruty ještě nevzali. A teď leze na Vrbu, tedy s pomocí ostatních. Když Jan dosáhl na první větev a našel tak místo kde mohl stát a řezat proutí, docela si oddychl. Dolu na zem se radši nedíval, byla to docela výška.
Jan řezal jeden prut za druhý a házel je dolu, chlapci je sbírali a skládali dohromady. V jeden okamžik se Janovi trochu smekla noha, a jak se leknul tak si zajel nožem do levého palce. Jan se leknul ještě víc, a kdyby se silou nedržel tak by jistě spadl. Takhle jenom vykřiknul a upustil nůž na zem.

Kluci se hned ptali, co se stalo, tak jim Jan s pláčem povídal o svém zranění a že leze dolu. To však nebylo jednoduché, nakonec pro Jana musel do koruny Vrby vylézt Hynek, mrštně se vyhoupl do větví pomohl Janovi k místu, kde to šlo dobře slézt a drže jej za ruce ho spustil na zem. Tam Jana chytili ostatní a Hynek se vydal na jiné místo v koruně pro lepší prut, dle něj.
Kluci zatím ošetřili Jana, palec ovázali kapesníkem a to bylo vše. Za chvilku byl již Jan opět při plné radostné síle.
Tento den byl však nějaký divný, samá nehoda, nebo se jen Vrba nechtěla smířit se ztrátou prutů. Jak se Hynek opíral hrudníkem o velkou větev, které skoro byla vodorovně, a rukama odřezával prut, tak se při posledním říznutí do prutu převalil a už padal dolu do ledové vody potoka. Ozvalo se mohutné cáknutí a sprška vody dopadla na všechny hochy.
Kluci na Hynka chvilku koukali a ten se velmi rychle snažil dostat z ledové vody.
Chlapci se smíchem a s trochou strachu snažili Hynkovi pomoci.

Teď byl úkol jen jeden rozdělat oheň, aby se Hynek ohřál a šaty z části usušili.
Potok tekl nedaleko lesa za chvilku již oheň vesele plápolal, Hynek ohříval svoje nahé tělo s nějakým tím škrábancem od toho, jak padal skrz větve do vody.
Potřetí a naposled do koruny vylezl Marek, teď už se neodehrála žádná nehoda a za chvilku bylo dost prutů na Pomlázky pro každého a i pro kluky do školy. Každoročně tak dokázali Pomlázky vyměnit za různé důležité klukovské věci, gumu do praku, pevný provázek na špulce, za cínového vojáčka, atd.
Když bylo Hynkovo nejnutnější oblečení usušeno, to aby nešel zcela nahatý, vydali se chlapci i s nákladem prutů domu. Hynek šel bos v mokrých botách se jde dost špatně a ostatní solidárně svoje boty taky sundali. Přes zimu jejich chodidla trochu odvykla nějakému tomu píchnutí, tvrdšímu kamínku, tak občas poskakovali nebo se vyhýbali tomu či onomu.
Po příchodu rodičům a sestrám vyprávěli, co se jim všechno přihodilo. Pan Wintrle se smál a ptal se jak moc je ještě voda studená, maminky zatím ošetřovala Janův palec a trochu hartusila o nerozumu.
Chlapci pruty uložili do komory s tím, že se po večeři pustí do pletení pomlázek. Jak řekli tak i udělali. Druhý den nešli do školy s prázdnou, ale nesli každý aspoň tři pomlázky na výměnu.
I další spolužáci měli sebou svoje upletené Pomlázky, ale jiným způsobem. A tak mohl začít výměnný obchod. Většinou byl přerušen zvoněním a příchodem pana učitele. Smlouvat při vyučování se nevyplácí, o tom se přesvědčil Hynek. Nejenže mluvil docela hlasitým šeptem, ale rušilo to pana učitele.
Dvakrát Hynka napomenul. Po třetí již přišel k Hynkovi, vzal jeho vlastnoručně upletenou Pomlázku a otázal se:

„Tuto Pomlázku jsi vázal sám?“

„Ano pane učiteli.“ Odpověděl způsobně Hynek, stojíc v lavici.

„Tak předklonit.“ Vyzval jej učitel a na Hynkův zadek dopadla pořádná rána Pomlázkou.
„To abys nezapomněl, že se při vyučování nehandluje.“

Dokončil celou exekuci pan učitel.
Než nadešla přestávka, psali ještě z počtů malý test, který byl také hned oznámkován.
Hynek dostal za Jedna. Počty mu jdou dobře.
O přestávce potom kluci zhodnotili vyučování a soucítili s Hynkem, který se tvářil statečně. Ale jinak skoro nemohl sedět.
Při návratu ze školy šli chlapci polní cestou a již v dálce na ohybu cesty viděli skupinu mladých vojáků. Nevěnovali tomu pozornost, až do chvíle než rozpoznali o koho se jedná, nebyli to vojáci, ale Hitlerjugent. Otočit se jít zpátky by bylo jako píchnout do Vosího hnízda. Nezbývalo než projít okolo nich.
Byla to skupina kluků o pár let starších než byli oni. Přesvědčení o svojí nadřazenosti nad ostatními. Celé setkání mezi poli skončilo několika modřinami a potrhaným oblečením.
Po návratu domu chlapci vyprávěli, co se jim přihodilo, pan Wintrle řekl pár nelichotivých slov na adresu Hitlera a tím to skončilo.
Chlapci a dívky se dali do malování a zdobení Velikonočních vajíček, při tom si s maminkou povídali o významu Velikonoc. Že se jedná o umučení Krista a jeho znovuzrození.
Před večeří se děti šli projít do okolí statku s řehtačkami, prošli několik okolních stavení a i u nich se jiné děti zastavili, aby jejich řehtačky nahradili zvony.
Zítra pokračují Velikonoce, bude Bílá sobota. Dnes je ještě Velký pátek, od zítřka se nemusí až do pondělí do školy.
Dnešní večeře byla už skoro Velikonoční, na stole byli i Jidáše. Po večeři následovalo jako obvykle na Velký pátek omývání vodou, tedy u Witerlů běžné mytí, ale o Velikonocích zakončené politím ledovou vodou, pro zdraví.
Navíc letošní pomlazení od Hiterjugendu dostali již kluci předem, jejich těla nesli stopy budoucích modřin, jen Hynek na své zadnici měl pěkné jelito od pomlázky, za vyrušování v hodině.
Teď už chlapcům vše přišlo k veselí a na dnešní nepříjemnosti ani nepomysleli.
Za to s velkou nadějí rozebírali, kam půjdou na pomlázku koledovat. V okolí bylo dosti stavení, kde měli dcery a i další starší dívky. Než dokázali spočítat kolik dívek je v okolí jejich domova, usnuli.