Netáhnoucí kamna, Vosa a nákup ve vsi. / Non-burning stove, Wasp and shopping in the village.

Příběh třetí. Netáhnoucí kamna, Vosa a nákup ve vsi.

Třetí plátěný domeček obývají dva nejlepší kamarádi.
Péťa, jehož výška neodpovídá věku. Na svých jedenáct let měří přes 150cm. Druhým kamarádem je Jirka, dvanáctiletý mlčenlivý a spíš bojácný chlapec. A navíc je o hlavu nižší. Takže si někteří dospělí ve škole myslí, že Péťa je starší a Jirka mladší.
Tato dvojce si svůj plátěný domeček vyzdobila obrázky z časopisu Skaut Junák. Tedy nejrůznějšími návody a radami. Třeba jak uvařit chutnou bílou kávu jen na žhavém popelu a bez klasické kávy. Jak postavit stan z několika celt a podobně.
Dnes je třetí den letního tábora. Ráno proběhlo stejně dobře a v pohodě jako předchozí dvě. Kluci nejsou na táboře žádnými nováčky, jejich první tábor byl v loni a mnoho se na něm naučili. Třeba jak nemít tupou sekerku, nůž nebo pilu.
To se nesmí nechat ležet v trávě a ještě k tomu přes noc. Pak zrezne, otupí a musí se nabrousit. Na loňském táboře stalo Jirkovy, tři dny hledal svojí sekerku, až jí našel u hromady krajinek na okraji louky.
Chlapci jsou z družiny Kamzíků a jejich družina má dnes službu v kuchyni.
Rádce Sup už od rána rozděluje úkoly a popohání hochy v činnosti. Kluci jen tak naoko hartusí, ale vědí, že pokud se jim všechno dnes povede, dostanou se do čela bodování a o to jim jde.
Péťa dostal za úkol roztopit kamna a tak se na tento velmi vítaný a mezi kluky ceněný úkol vrhnul s radostí.
Avšak zapálit drobné chrastí ve studených kamnech jde, od něho chytnou i třísky, ale pak vše zhasne, udusí se to.
Péťa se nevzdává a stále a pořád se pokouší o jedno – Rozdělat oheň v kamnech. Již vypadá trochu jako kominík, na obličeji šmouhy od sazí, a ruce po lokty také o čistotě nic neříkají. Nakonec okolo kamen přibývá klest, třísky, popel a další věci, které Péťa zkouší použít.
Po půl hodině si jej všimne Sup.
„Péťo, co ta kamna, potřebujeme vařit čaj a kávu.“ Ptá se.
„Ty kamna jaksi nechtějí chytnout.“ Odpovídá trochu s obavou Péťa.
„Spíš chytnu já tebe a poletíš do Kopřiv!“
Naoko se zlobí Sup, ale pak jde a ukazuje Péťovi trik, jak vyhnat studený vzduch z kamen, a rour. Nadzvedne poslední tál u rour a tam zapálí asi tak dvě hrsti drobného chrastí, to když chytlo tak jej Sup zakryl tálem.
Pak už jednoduše rozdělal v pohodě oheň v kamnech.
„Až se trochu rozhoří, vezmi si mýdlo, ručník a běž se umýt, vypadáš jak kominík.“ Řekl nakonec Péťovi Sup.
Mezitím na kamnech přistáli hrnce na čaj a na Meltu.
Kamna se dala do práce, rozhodla se být poslušná. Péťa je tedy naložil, oznámil Supovi, že jde do umývárny a rozběhl se splnit umývací úkol.
Tábor vstal, proběhla rozcvička, ale ne ledajaká, kluci zápasili, jednak v úpolových hrách, jeden proti jednomu a pak i družina proti družině.
Úkol zněl – položte soupeře na lopatky. Kdo už ležel, napočítal do deseti a pak mohl opět jít zápasit.
Dopolední program běžel nejen v táboře, ale i v kuchyni.
Po snídani moc k umývání nebylo a tak Sup rozdělil hochy do dvojic. Jedna se starala o doplnění dřevníku a jeho předplnění pro předání služby, druhá dvojce škrábala pro všechny k obědu Brambory a poslední dvojce Sup i Jirka, se dali do vaření polévky a hlavního chodu. Také připravovali svačinu na jedenáctou dopoledne. Při tom se Jirkovy podařilo si ověřit, že když při plácnete Vosu k desce stolu, tak vám dá žihadlo. Jirka zaskučel a velmi rychle si Vosu vytrhl z dlaně. Dlaň mu natekla a trochu bránila v práci.
Ani cibule nepomohla.
O poledním klidu byl opravdu klid. Táborová kuchyně byla čistá, stoly setřené a již sloužily třeba těm, co si zapisovali něco do deníku, ne těm kteří hráli zajímavou deskovou hru.
Kluci ze služební družiny však radši odpočívali v chladivém stínu lesa a přáli si být někde u vody.
Jak krátký bývá čas poledního klidu.
Tábor se opět ve stanovený čas rozběhl za svojí každodenní činností. I naši kluci Péťa a Jirka dostali úkol hodný mužů, nebo starších hochů. Půjdou nakoupit několik drobností do vsi. Už plánovali, jak si cestu užijí, kde se zastaví, s kým si popovídají a zbyde-li čas tak se osvěží v potoce. Avšak nákupní seznam jim trochu plány pokazil.
Pečivo, mouka, zelenina to by ještě šlo. Ale, k večeři má být krupicová kaše a mléko se musí donést v čas. Takže asi to kopání vynechají. A na celý ten nákup si vezmou kárku. Nebudou to muset nést na zádech a v taškách v rukou.
Panečku, to se jim to pojede.
A taky se jim jelo. Cesta do vsi byla skvělá, skoro chlapcům vyšlo vše jak si naplánovali.
Ale, před konzumem jaksi začalo jedno kolečko u kárky šmajdat.
„Hele, Jirko, ta kárka nějak divně jede.“ Oznamoval Péťa.
„Co by špatně jela, je špatná cesta, tak jede nakřivo.“
Vyřešil celou věc s kárkou Jirka.
V pohodě nakoupili, vše naložili do kárky a vyrazili směr tábor. Cesta ubíhala v pohodě, potkali pár kamarádů, společně povídali co kdo teď o prázdninách dělá a kam se kdo rozjede ze vsi do světa. Před lesem podél pole se s dětmi chlapci rozloučili.
Na polní a napůl lesní cestě se začala kárka povážlivě naklánět na levou stranu, to jak se kolečko vyviklalo.
Jirka teď viděl, že mněl Péťa pravdu.
„Tak a co teď?“ „Do tábora je to ještě daleko.“ Ptal se opět Péťa.
„Zkusíme to opravit, snad to půjde.“ Odpověděl Jirka.
Kárku vyložili, otočili vzhůru koly a zjistili, že je nalomená hřídel. V místě zlomu se ohýbala a hrozila ulomením.
„Co s tím uděláme?“ Byla druhá Péťova otázka ke stavu kárky.
„Přivážeme k té tyči nějakou silnější větev.“ Věděl si rady Jirka.
Jak se dohodli tak udělali. Jako provaz posloužili tkaničky a Péťův opasek. Sám si pak musel krátké kalhoty přidržovat, aby mu nespadli.
Těžké lahve mléka přesunuli do batohů a na kárce vezli jen lehčí nákup. Sice se do tábora dostali pomalu, ale včas.
Od Supa, svého rádce družiny byli pochváleni za včasný příchod i za vynalézavost s jakou si poradili. (Kárka pak v dalších dnech putovala do vsi ke kováři na opravu.)
Zbývající den prožila družina Kamzíků a i Péťa s Jirkou v naprosté pohodě. Večeře se vydařila a nic, absolutně nic nezbylo. Službu předali včas a v pořádku. Také jim do večerního nástupu zbyl čas na podvečerní koupel a plavání v nedalekém rybníce.
Je krátce před večerkou, Jirka dopisuje do svého deníku svůj dnešní den, svítí si na to baterkou, ve stanu je již šero.
A Péťa, ten usnul, jakmile si lehnul a přikryl se dekou.