Chlapci rádi soupeří, poměřují nejen svoje fyzické síly, ale i svůj ostrý jazyk. Odpradávna je každý chlapecký národ budoucími válečníky, dobyvateli, průzkumníky a třeba i zachránci světa. Vedeme-li hochy navíc v pravdě a lásce, jsou to i budoucí dobří otcové rodin a občané.
Chlapecké hry vyžadují odvahu a trochu i většího či menšího nepohodlí, bez přítomnosti svých starostlivých rodičů.
Chlapci jsou ochotni plně vydržet drobnou bolest při zápase, který je veden zkušeným okem a rukou vedoucího. Takový zápas, třeba – Kdo, koho povalí na záda, nebo přetlačení soupeře za určitou hranici, ale také klasický Řecko Římský zápas, nebo box, jsou vítaným zpestřením každodenního života.
Box, ten je velmi oblíben u mladších hochů. Dlouhé hodiny mohou vymýšlet jak soupeře vyřadit z boje, jak mu jí natáhnout a podobně.
Došlo-li však k samotnému zápasu v boxu, tak už takovou kuráž většinou nikdo z nich neměl. I tak se všem z ocelily svaly i odvaha. A když padne nějaká ta rána,
„To nic není, to je dobrý.“ Povídají občas se slzou v oku.
Bojovat lze i v noční hře, jedna taková se sousedním táborem nadešla i v našem příběhu.
Úkolem táborníků je ukořistit kartičky s čísli, rozestavěné v tábořišti sousedního tábora a nedat se chytit. Chlapci ze sousedního tábora mají tentýž úkol. Kdo je chycen – zajat, musí pak následující den sloužit v kuchyni v tom jakoby cizím táboře. A to bylo v chlapeckém národě pokládáno za ostudu. Dospělí to viděli jinak, ne tak tvrdě.
Hoši proto při střetu bojují, seč jim síly stačí, dochází i na pořádné rány, škrábance od větví a trní k potrhání oděvu a někdy i ztrátě jedné či obou bot.
Nikdo však nikdy nebrečí, nestěžuje si a když už musí, tak porážku přijme.
Dalším pravidlem je, snažit se ještě za hry, uprchnout ze zajetí. To se občas vydaří. Po skončení hry už to nemá smysl. To už by, jste byli zbabělci. Po hře vám ošetří co je potřeba, případně vám zapůjčí oděv, pokud jste jej v boji ztratily. Jinak s vámi je zacházeno jako rovný s rovným. Plný komfort, aspoň se to říká. Den na to je i společný mezi táborový slavnostní oheň a výměna zajatců.
Dnes je ten den boje, teda noc. Skauti Kája a Standa z plátěného domečku číslo pět, prožili již dva takové boje na dvou posledních táborech. Teď je čeká třetí. Již se přidali mezi ostřílené válečníky, kteří rádi poradí nováčkům co a jak, také jim barvitě vylíčí a napovídají, co je čeká při zajetí a při službě v sousedním táboře. Rádi přidají peprné vylíčení nejrůznějších druhů mučení zajatců a podobně.
Mladší chlapci, které čeká v jejich životě první takováto bojová hra se, buď chvějí strachem, nebo nevěří, ale malá dušička v nich je. Vše na pravou míru uvede vůdce oddílu a uchlácholí plačtivé hlásky některých malých hochů.
Kája se Standou mísí tuk a saze na pomalování svých tváří i částí těl, které budou holé, krk, ruce. Pečlivě a neustále kontrolují svou výbavu, KPZ, uzlovačku svítilnu. Přemýšlejí, co si oblečou a zda si sebou vzít svačinu nebo pití. Zkrátka bojový duch je ve všech chlapcích.
Je už po večerce a za chvilku dostanou povel vyrazit do sousedního tábora pro lístečky s čísly, v táboře zůstane vybraná hlídka, ta bude bojovat zde v táboře. Jejím úkolem je lapit co nejvíce táborníků ze sousedního tábora.
Nadešla jedenáctá hodina noční a hra začala. Temné postavy se potichu vytratili k sousednímu táboru a v našem táboře zhaslo veškeré světlo a nastalo úplné ticho. Jen noční ptáci občas zazpívali a sem tam přeběhla nějaká ta Myš.
Hlídky jsou ve střehu a plně naslouchající.
Kája a Standa postupují tmavým lesem, pomalu a opatrně. Ani větvička pod jejich botkami nezapraská. Už vidí sousední tábor, tedy temné siluety stanů a dalších staveb. Už se dostali až ke stanům a sem tam na náměstíčku leží lístečky s čísly.
Jistě tu někde jsou i hlídky, je to past, ale velmi lákavá.
Chlapci se rozhodli napřed obejít tábor a zjistit co nejvíce, přitom jim štěstí přeje. Nacházejí dva lístečky s číslem.
Prima, jen se teď nenechat chytit a vrátit se v pohodě do svého tábora, kde lístečky odevzdají a mohou pak jít znovu pro další.
Avšak jako na zavolání se na obloze rozsvítil měsíc v úplňku. Dokud jej zakrývali oblaka, bylo vše jednoduché. Teď je tu světlo jako v poledne. I přesto se chlapci vydali k místní kuchyni, tam snad budou také nějaké ty lístečky.
Už to vypadalo, že se jim záměr podaří, ale najednou se ozval hlas hlídky a šustot běžících nohou. Kája a Standa se dali na úprk, každý na jinou stranu. Hlídka to na chvilku zmátlo a úprk se tak vydařil.
Jak Standa utíkal, vzal to přes náměstíčko a posbíral v rychlosti další tři
lístečky. V této pasti by málem byl chycen, kdyby jedna hlídka nesrazila s druhou. Než se poznali tak Standa skočil mezi stany a do lesa. Tam zalehl do mlází a čekal. Bál se, že jej prozradí jeho dech. Byl to však zbytečný strach. Hlídky jej ztratily.
Vydal se tedy sám do svého tábora. A jak už to bývá, cestou potkal hocha, který se vracel z jeho tábora. Ukryt za stromem si počkal na příhodnou příležitost a skočil mu na záda, tím se oba svalili do machu, listí i Ostružin. Boj to byl krátký, jelikož Standa byl o pár let starší a chlapec jakoby nepřítel mladší. Za chvilku již na něm Standa seděl obkročmo a hoch se dal pomalu do pláče. Neochotně se vzdával dvou získaných lístečků. Získané lístečky si Standa zastrčil do kapsičky u košile a velmi rychle vzlykajícího hocha opustil. Bylo mu jej trochu líto, vzpomněl si, jak i on podobně přišel o lístečky a ještě byl zajat. Ale, hra je hra.
Ve svém táboře se potkal i s Kájou, ten mu vyprávěl jak se mu jen tak tak, podařilo utéct, jak jej pronásledovali dva nejstarší chlapci, ze sousedního tábora až sem k nim.
„Tady to vzdali. Nechytili mě.“ Dopověděl s úlevou Kája.
Skoro hodinu po ukončení hry se ještě vzrušeně hovořilo o hře a vzpomínalo se i na zajaté bratry, co je asi zítra čeká.
I hlídkám v našem táboře se podařilo zajmout tři chlapce ze sousedního tábora. Již teď je známo, že vypomohou zítřejší službě v kuchyni a budou se také účastnit normálního táborového života.
Noční bojová hra skončila, do posunutého budíčku zbývá jen několik hodin. A tak vše usnulo. Jen noční hlídka potichu obchází tábor.
