Část Osmdesátá třetí. Vypráví Hynek (13) a spol. Nový domov.
V Istanbulu se přestoupilo na další vlak, teď jeli už ve skromnějších podmínkách až do Antalye, je to město na pobřeží Středozemního moře. Tady všichni museli projít celní kontrolou a také před naloděním na loď Palestinští úředníci kontrolovali doklady a každého se na něco vyptali a tak podobně. Nadešla chvíle nalodění na parník, pro hochy to byla velmi zajímavá podívaná a zkušenost. Byli to chvíle odreagování a zapomenutí na odloučení od blízkých. A chvíle před setkáním s vlastními rodiči v nové domovině.Otta s Hynkem a další nový kamarádi během plavby nejen prožili mořskou nemoc, ale i prolezli a prohlédli na lodi plné vystěhovalců každý kout. Obstojně se domluvili jak Hebrejsky, tak i německy. Neměli tedy žádné potíže navazovat přátelské kontakty. Společné chvilky posezení při západu slunce do moře je však nutili, tak trochu vzpomínat na domov v Čechách.Poprvé viděli i Delfíny a další velké mořské živočichy, zatím o nich mohli číst jen v učebnicích nebo atlasech. Jednoho dne byl na dohled Tell Aviv, přístav a pak už velká spousta lidí na molu v přístavu. Kde pak jsou rodiče, pomysleli si chlapci, jak je najdeme. I tato na první pohled nepříjemná věc byla nakonec jednoduchá, koordinátor ponechal hochy v péči rodiny, s kterou cestovali a pak se všichni přesunuli do přístavních budov, něco jako v moderní době terminál pro odbavení. Zde opět úředníci konali svou práci, pasy, doklady, otázky a nakonec správné nasměrování do míst kde už jistě čekají rodiče Otty a Hynka. S rodinou s kterou přicestovali do Palestiny – Izraele, se chlapci rozloučili, věřily však, že se spolu ještě setkají. Dav obklopoval hochy, slyšeli rozmanité hlasy, viděli různé, pro ně zatím nevídané věci, ale jaksi tomu nevěnovali pozornost. Chlapci se pomalu ale jistě prodírali správným směrem s jednou jedinou otázkou. Co když tam rodiče nebudou?Co potom? Byla to ovšem planá obava. Hynek si v jednou všiml známé postavy a zvolal – „Tam jsou, tam je táta a máma a vaši tam jsou taky!“ „Kde? Já je nevidím.“ Ptal se Otta. Ale, to už dav lidí opět zakryl výhled na rodiče. Nyní se už radostněji a s větším úsilím kluci prodrali, až do míst kde čekali jejich rodiče. Nebyli od sebe daleko, když se uviděli. Za chvilku se všichni vítali v objetí, i nějaká ta slzička byla. Teď všechny čekala cesta skoro na jih, do Jeruzaléma. Cestou na nákladním autě, chlapci vyprávěli i se vyptávali. Totéž i jejich rodiče, ti se nemohli vynadívat na svoje syny, jak vyrostli, co prožili, kde všude byli, kdo se o ně postaral a tak. Jistě na dlouhé dny bude o čem hovořit. K večeru se už přiblížili na dohled Jeruzaléma, a za pár kilometrů už minuli i ceduli s nápisem JERUZALÉM. Vjeli do svého nového domova do své nové vlasti.
Konec.
Dodatek: Počátek, průběh i konec příběhu, může být naprosto smyšlený nebo i pravdivý. To ať si čtenář rozhodne sám. Avšak, kolik podobných nechtěných příběhů se v průběhu druhé světové války uskutečnilo? Jistě mnoho a nikdo, téměř o nich neví.
Otta s Hynkem a další nový kamarádi během plavby nejen prožili mořskou nemoc, ale i prolezli a prohlédli na lodi plné vystěhovalců každý kout. Obstojně se domluvili jak Hebrejsky, tak i německy. Neměli tedy žádné potíže navazovat přátelské kontakty. Společné chvilky posezení při západu slunce do moře je však nutili, tak trochu vzpomínat na domov v Čechách. Poprvé viděli i Delfíny a další velké mořské živočichy, zatím o nich mohli číst jen v učebnicích nebo atlasech. Jednoho dne byl na dohled Tell Aviv, přístav a pak už velká spousta lidí na molu v přístavu. Kde pak jsou rodiče, pomysleli si chlapci, jak je najdeme. I tato na první pohled nepříjemná věc byla nakonec jednoduchá, koordinátor ponechal hochy v péči rodiny, s kterou cestovali a pak se všichni přesunuli do přístavních budov, něco jako v moderní době terminál pro odbavení.
Co potom? Byla to ovšem planá obava. Hynek si v jednou všiml známé postavy a zvolal – „Tam jsou, tam je táta a máma a vaši tam jsou taky!“