Poslední dva dny se balilo do kufrů to málo co Hynek a s Ottou mněli. I při takovém balení lze prožít mnoho radosti. Třeba Hynkovi dal Jan do kufru rozměrnou vázu a pak se všichni bavili, když se Hynek divil co to tam má. Nebo vlastní zavírání kufrů bylo zkouškou fyzické zdatnosti hochů. Stejně nakonec kufry přebalila maminka a ty pak šli velmi snadno zavřít.
Také se kluci ještě stačili rozloučit s kamarády s tím, že se jistě jednou znovu uvidí. Loučení probíhalo jak u kamarádů na Třešních tak i při koupání v Labi. Na to vše se stále našel čas. Večer doma se vzpomínalo, jak kluci přišli do rodiny, trochu se i lítostí z loučení plakalo a pak se i povídalo o budoucnosti a všech možnostech. A dnes přišla ta chvíle odjezdu do Palestiny, přesně do Tel Avivu. Na nádraží byl k tomu přistaven zvláštní vlak, který přijel už z Prahy, nebyl dlouhý, jen několik vagónů a jídelní vůz. Ottu a Hynka si převzal koordinátor přesunu vystěhovalců do Palestiny, zkontroloval všechny možné listiny a ukázal jim jejich místa ve vlaku. V kupé byla již jedna rodina a ta se hochů ujala pro společnou cestu do stejného místa. Byla ještě chvilka, než vlak vyjede, na rozloučení se s Procházkovými. Pro Otu a Hynka to byla další rodina, s kterou se museli rozloučit. Avšak věřili, že se ještě shledají. U Procházkových byli od jara roku 1944 až do prvních poválečných prázdninových dní. Prožili mnohé, jako v každé dobré rodině, nyní cestují za svými rodiči do Palestiny. Loučení se neobešlo bez slz a několika málo rad jak se chovat při cestování. Navzájem si slíbili, že si budou psát.
Výpravčí už začal pískat na píšťalku a upozorňovat cestující, že je čas odjezdu vlaku. Nasedli proto do vagónů a z okna se máváním loučili. Výpravčí zvedl výpravku a vlak se dal do pohybu. Když vlak zmizel z dohledu, Procházkovi se vydali domu. Trochu smutně, ale s vědomím že všechno pro Ottu a Hynka dobře dopadlo. Ve vlaku bylo chvilku ticho, pak se paní od rodiny, co cestovala do Palestiny vyptávala hochů, jak se jmenují a za kým do Izraele jedou. Také představila svojí rodinu. Nakonec společně cestovali vlakem úplně v pohodě. Vlak to byl lůžkový s vlastním jídelním vozem a i se skromným sociálním zařízením. Trasa byla celkem dlouhá, kolem 1500 km do Istanbulu. Přes Budapešť a Bukurešť. Cestou bylo i dost dlouhých zastávek, aby se mohli projít třeba kolem vlaku, nebo i u jednoho blízkého jezera se vykoupat. Zastávky nebyli dlouhé, ale i to koupání se stihlo. Krajina měnila svou podobu, čím více jeli na jih, tím více bylo teplo a krajina vysychala. Bylo léto a zde to je zcela normální. Dlouhé jízdy trávily četbou, hrou s jinými dětmi ve vlaku, povídáním si o Palestině a také učením, či spíše zdokonalování se v Hebrejštině. I písničky zazněly a tak ta dlouhá týdenní cesta do Tureckého Istanbulu uběhla velmi rychle.
