Část šedesátá třetí. Vypráví Hynek (11) a spol.
Kdo je odvážný?

V odpoledním čase, se obloha povážlivě začala zatahovat a hrozila bouřkou.
Letní horký den potřeboval svlažit. Chlapci se ve smluvený čas sešli u rybníka. Napřed po vzoru ostatních dětí co se koupali, také skočili do vody a užívali si i přes svoje odřeniny chladivou koupel. Po chvilce společného dovádění, vzájemném potápění se, se ozval Tomáš, kdy že začnou s těmi úkoly odvahy, jak o nich četli v Mladém hlasateli.

„Třeba hned, támhle u splavu rostou asi dvoumetrové kopřivy, kdo jimi projde jen tak v trenkách a na boso, má první odvážný bod.“ pravil Jindra a všichni s nadšením souhlasili.

Hned přeplavali ke splavu nedaleko stavidla, kde je dost velká hloubka a zde děti i naši chlapci měli zakázáno se koupat. Ale říkejte to klukům.
Hoši vylezli na břeh a jeden po druhém vstupovali do hustého porostu Kopřiv. Pruh Kopřiv o šířce skoro tří metrů a v místě bývalého rumiště, byl opravdu velkou výzvou. Nejen, že kopřivy byli, živeny tím, co se sem kdysi vyhodilo, ale i to v čem rostli, nebylo na boso snadné přejít. Občas se chlapci odění pouze v trenýrkách museli vyhnout střepu, aby na něj nestoupli a to se neobešlo od popálení Kopřivami.
Když se setkali na druhé straně, vypadal každý, jakoby právě vylezl z horké vody. Rudé stopy po žahnutí Kopřivou byli vidět skoro všude. Avšak ani jeden z nich nechtěl přiznat trýzeň a muka, která zakoušel.

„Gratuluji, kamarádi, splnili jsme všichni první zkoušku. Navrhuji jí oslavit chladivou koupelí.“ Pověděl Otta a všichni se vydali oklikou kolem Kopřiv zpět k rybníku.
Srpnové odpoledne se blížilo ke svému závěru, kluci leželi na travnatém břehu a společně vymysleli další odvážný úkol. Zítra si donese každý cibuli.

„Na co cibul?“ ptal se Hynek
„Nech se překvapit.“ odpověděl Tomáš a spiklenecky se usmál

V ten okamžik se na Tomáše všichni sesypali a začali, jej lochtat s cílem dostat z něj co stou cibulí zamýšlí. Avšak ač sebevíce Tomáše lechtali a i jinak škádlili, neuspěli.
Po chvilce vzájemného měření sil uvážili, že dnešní den ještě nekončí a chtělo by to další zkoušku. Smluvili se na zkoušce míření v hodu kamenem na cíl a kde jinde než ve skalkách najít dost kamení a vhodné terče. Napřed však ještě jednou vyzkoušeli, jestli voda v rybníce nepřestala chladit.
A když zjistili, že jsou u rybníka docela sami, zanechali na břehu i to nejposlednější oblečení a koupali se nahatí.

Jelikož v mokrém prádle se špatně jde, běhá i skáče.
Na skalkách v bývalém lomu je dosti kamení i skalnatých terčů. Chlapci soutěžili v hodu do dálky a v přesném míření na terč v podobě osamoceného balvanu.
Z dálky se každému dařilo se trefit cíl v pohodě, čím však ke kamenu byli blíž, tím více se jim dařit přestávalo. Museli se více soustředit a ubrat na síle. To každému činili potíž, byli od malička navyklí ve sportu i v práci vše zvládnout s pořádnou silou, ale teď zjišťují, že se občas daří věci uskutečňovat s menším fyzickým vypětím.

Poslední dnešní úkol vymyslel Honza.
„Kluci, kdo z vás vyhodí kámen co nejvýš.“

A hned kámen vyhodil co nejvíce kolmo nad sebe. Všichni se rozutekli až na Honzu, který pozoroval let svého kamene.
Na poslední chvíli si Honza uvědomil svou chybu a jen s velkým štěstím mu kámen pouze spadnul na záda, jak se Jan snažil odběhnout předkloněn a zabránit, aby mu kámen padl na hlavu.
Jan se rozplakal spíš leknutím, než bolestí a chlapci zjistili pohledem na Janova záda, že z toho bude velká modřina na levé lopatce.

„Uf, to bylo o fous a radši doma nic neřekneme.“ Ulevil si Jan a ještě s plačtivým hlasem se ujišťoval, že to nebude mít Otcovské následky.

„Já myslím, že si toho rodiče všimnou dřív, nebo později.“ Odpověděl Otta a byl rád, že to nedopadlo hůř.
„Pro dnešek už asi půjdeme domu, bude asi tak šest a jistě by se po nás naši sháněli.“ Pravil Tomáš a všichni souhlasili.
„A, že to byl skvělý den plný dobrodružství, viďte kluci.“ Pronesl skoro stejnou větu z dopoledne Tomáš.
„Ale, zítra by to dobrodružství zase tak bolet nemuselo.“
Řekl Hynek a všichni se se smíchem dali do běhu směrem ke vsi.