Když je do vsi ze služební družiny vyslán bratr pro nákup, tak obstará i pochůzku na poštovní úřad. Cesta to není dlouhá ani nebezpečná ale plná nejrůznějších lákadel. Například vede kolem potoka, a když je teď to léto, tak takové letní osvěžení v podobě okoupání k tomu patří, nebo ta Třešeň co stojí na rozcestí, má mnoho sice už přebraných ale stále lákavých Třešniček a ty nejsladší jsou až nahoře v koruně stromu. Také nedaleké Kukuřičné pole oplývá množstvím ještě malých Kukuřiček tak akorát k jídlu.
Cesta do vsi je zkouškou odolnosti, nepodlehnout pokušení ze strany přírody. Pravdou je, že když prší, tak každý raději pospíchá, jen aby byl co nejrychleji zpět v táboře. Avšak co by to bylo za hochy, aby si nedopřáli skoro nedovolené. Ano nemají sice bez vedoucího nebo rádce družiny lézt na stromy, avšak když ony ty Třešně se rychle na sluníčku kazí. Na takovou jednu služební pochůzky byli vysláni výjimečně dva bratři, sourozenci dvojčata z plátěného domečku číslo osm.
Láďa a Míla se radostně vydali s ruksakem plným prázdných lahví do konzumu a také se zastaví na poště. Dnes je velmi krásné dopoledne, sluníčko prohřívá vše okolo sebe a slibuje skvělý letní den. Chlapci obdrželi instrukce od Matěje, tedy od rádce družiny a vyrazili na cestu. Zpočátku vedla lesem, sem tam Míla vytahoval ze sandálu větvičku, nebo vyklepával kamínek, Míla šel bos, tedy plátěnky si nesl v ruksaku. Postupně slyšeli zvuk tekoucí vody, obávaný to potok, který sebral každému mnoho času, když se jen osvěžoval.
„Ty Mílo, pojď se vykoupat, co nám to udělá, bud e to jen chvilka a to stihnem.“ Ptal se Láďa a čekal kladnou odpověď. „Ne, posledně nám kvůli tomu zkyslo mléko.“ Nechtěl Míla riskovat. „To proto, že už bouřilo a při bouřce vždy mlíko zkysne, to ví každý.“ Bránil svůj nápad Láďa. „Až půjdem zpátky, chci si natrhat nějaké Třešně.“ Odpověděl Míla a přidal do kroku. “Ach jo,“ Povzdechl si Láďa a šlapal dál. Na rozcestí se zastavili u rozložité Třešně a Míla hned znaleckých okem ohodnotil stav Třešní. „Ty nejlepší jsou ještě nahoře, pomůžeš mi se tam dostat. Stoupni si ke stromu a nastav ruce.“ Rozhodl Míla.
Láďa si tedy stoupnul zády ke stromu, sepjal ruce tak, že tvořili jakési stupátko a Míla po Láďovi vyšplhal na první větev. Pak mu pomohl také do koruny stromu. Opravdu stačilo jen málo toho lezení a byli u těch nejlepších Třešní, tedy sem tam už taky byli oklované od ptáků nebo už se kazili. Přebírali větvičku za větví, až najednou se pod Mílou ozvalo zapraskání. To proto, že si Míla stoupnul na úplně suchou větev. Když by vážil více kil, byl by už dole na zemi a spadnout ze skoro čtyř metrů přes korunu stromu není legrace. Míla se rychle zachytil rukama větve nad sebou a skoro se bál pohnout. Když to viděl Láďa přispěchal Mílovy rychle na pomoc.
„Láďo, co mám dělat?“ Ptal se Míla. „Přitáhni se rukama k horní větvi a pojď zpátky.“ Radil Láďa.
Radil dobře, kluci nespadli a radši slezli z Třešně a vykročili dál po cestě do vsi. Zbývající cesta už nepřinesla nic výjimečného. Jen Láďa našel celou pětikorunu, to už je docela majetek. Z nálezu mince se radovali a uvažovali co si za ní koupit. Aby toho bylo hodně, aby to chutnalo a aby to moc nestálo, tedy aby hodně zbylo. Zmrzlinu Táboráčka, kornout bonbónů, sušenky, Meloun, Jovo koktejl, Antiperle, Šumák, Vitacit, Mejdlíčko, Pedro, Lipo, Arizonky, a tak podobně přemýšleli, až došli do konzumu.
Paní prodavačka jim vydala objednané potraviny, vykoupila prázdné láhve a to bylo vše. Když chlapci uložili nákup do ruksaku vydali se bloudit po prodejně a přemýšleli co za toho Búra pořídit. Nakonec to vyhrál Táboráček, taková ta zmrzlina v kelímku a ještě zbylo hodně peněz.
Láďa a Míla seděli na lavičce před konzumem a vychutnávali chvíli pohody. Pak se vydali na poštu, pro dopisy, i tam dobře pořídili. Nejen že vyzvedli táborovou poštu, ale ještě si koupili pohledy zdejšího okolí a známky, vypůjčili si tužky a napsali pozdrav domu rodičům. Možná by stačil jeden pohled, ale chlapci chtěli mít každý svůj.
Na zpáteční cestě se opravdu zastavily u potoka, aby se osvěžili, za chvilku už jejich skrovné šaty, leželi opodál v trávě a ve vodě skotačili dva neodění chlapci. Jak ten čas utíká, když máte zábavu a povinnosti jste odložili na stranu. Už bylo skoro poledne, když si Láďa vzpomněl, že měli už být s nákupem zpátky v táboře. Rychle vyběhli z vody jen tak se otřepali z největšího mokra a nasoukali se do trenýrek a trička, ono oblékat si suché oblečení na mokré tělo je trochu nepohodlné a občas to nejde jen tak samo. Za chvilku vše co bylo suché bylo vlhké. Jakousi neopatrností se převrátil ruksak a část pošty se vysypala do potoka.
„Jéé, poštáá!“ Zakřičel Míla a hned jí vylovil.
Ta chvilka však stačila rozmočit u některých dopisů a pohledů písmo. Co bylo psáno propisovacím perem vydrželo, co však bylo psáno inkoustovkou nebo perem, se z větší části rozpilo.
„Kluci nás přetrhnou, to jsi nemohl ten bágl zavázat líp?“ Zlobil se na bratra Láďa. „Co já, já jsem jej naposledy neotvíral, kdo tam dával klacíky od Táboráčka, já nebo ty.“ Bránil se Míla.
Ať už to bylo tak nebo jinak. Dopisy byli mokré. Návrat do tábora nebyl veselý. Jejich rádce Matěj, nebyl zrovna nadšen tím nadělením. Hned jim udělil trest, umýt nejšpinavější velký hrnec. Sám pak dopisy sušil u kamen a snažil se luštit adresy. To se ví, že za chvilku to věděl celý chlapecký táborový národ. I k Vůdcům se novina donesla. Každý byl zvědav, zdali ten jeho list, pokud mu někdo píše, bude rozmazaný, nebo ne. Po obědě o poledním klidu se pošta rozdávala. Polovina adresátů měla list v pořádku, druhá polovina se dělila na dvě poloviny, jedna se listu dočkala, podařilo se rozluštit adresu a druhá polovina listů s nečitelnou adresou se přede všemi rozlepila a podle toho co tam bylo napsáno se list doručil. Nakonec z toho byla docela dobrá zábava. Jen Míla s Láďou jí jaksi nepřišli na chuť. A navíc žádnou poštu nedostali, nikdo jim tentokrát nenapsal.
