Nová dobrodružství se od Jirky a Péti nenechají odehnat, i dnes si je dobrodružný duch našel a poskytl jim radost, starost, smích, pláč a pohodu. Včera večer, Jirka prohlížel obrázky na podsadě plátěného domečku a rozhodnul se vyrobit si svůj osobní totem. Návod, který otiskl, časopis Skaut Junák se mu líbil.
„Ty Péťo, vyrobíme si každý svůj a pak ještě jeden pro družinu, co ty na to. To bude fajn.“ Uvažoval za oba Jirka. „Prima, zítra se do toho dáme, jen jestli budu mít dostatečně ostrý nůž.“ Strachoval se Péťa.
Druhý den, při každé volné chvilce se snažili uskutečnit svůj plán. Také tím byli nepozorní při azimutové hře a při náhodném rozdělování důležitých prací pro tábor. Ty se losovali z velkého ešusu, kde byli napsané na papírkách. Takže Péťa, jako ve snu, protože stále myslel na ten svůj totem, vylosoval náhodou vykopání jámy pro novou latrínu. Chlapci se po další družinové hře, kde šlo o získání určeného území, rozešli za svojí vylosovanou prací. Někdo, opravoval hráz na potoce, jiní zase připravovali táborové ohniště pro další slavnostní táborový oheň a někteří šli sbírat houby. Jirka s Péťou odešli na místo budoucí nové latríny a začali kopat. Jak už to bývá, nadšení po chvilce opadne a každý hledá příčiny proč, to nejde tak, jednoduše.
„Ta zem je moc tvrdá a nedá se to ukopnout.“ Stěžoval si Péťa. „Jsi slabý jak čaj, dej to sem a sleduj mistra.“ Trochu se vychloubal Jirka.
Vzal si od Péti krumpáč a jal se kopat. Snažil se, oč mu síly stačily a kupodivu se práce pohnula vpřed. Když Hochům začala hlína padat do bot, zuli je a pokračovali bosi, když zjistili, že jim je moc horko, pracovali dál jen v trenýrkách. Když už nemohli a vykopáno bylo jen půl metru do hloubky, rozhodli se pro odpočinek. Padli na nedaleký lesní mech a koukali do korun stromů. Po chvilce se tam začala pohybovat Veverka.
„Veverka! Vidíš jí!“ Oznámil radostně Péťa. „Vidím, budeme jí sledovat, třeba nás dovede do hnízda.“ Rozhodnul Jirka.
Chlapci se tedy vydali opatrně za poskakující Veverkou v korunách stromů. Ta je snad záměrně vedla do hlouby lesa. Chlapci se občas prodírali křovím, přelézali kmeny stromů a také se museli vyhnout mnoha Ostružinám. Občas jim Veverka zmizela, pak se najednou objevila úplně jinde, než kam se dívali. Avšak v jednu chvíli opravdu zmizela. Někam zalezla a už nebyla.
„Tak a co teď?“ Ptal se Jirka. „No co, jdeme kopat latru.“ Odpověděl jednoduše Péťa. „A víš kde, jsme? A neříkej, že v lese, to vím taky!“ Pověděl Jirka a tak trochu se škaredil, ale to mu dlouho nevydrželo. „Zkusíme jít zpátky po svých stopách.“ Navrhl Péťa a vydal se směrem, odkud byli stěží slyšet nějaké ty hlasy z tábora, nebo to byl jen klam.
Chlapci oblečení pouze v nejnutnějším a bosi se na zpáteční cestě podivovali tomu, jak tak daleko mohli zajít a kdy asi tak najdou tábor. Sice slyší nějaké ty hlasy, ale jistě to z tábora není. A nebylo, za chvilku došli k pasece, kde se na chvilku zastavila družina skautek, ze sousedního dívčího tábora a teď byli na své výpravě. Jak mile viděli Jirku a Péťu, dali se do smíchu. Kluci byli trochu špinaví, trochu rozcuchaní a trochu odření. Hoši se jaksi začali i trochu stydět, za své nedokonalé oblečení, avšak dívkám to nevadilo. Skautky jim ukázali správný směr a s přáním mnoho štěstí se s nimi rozloučili. V místě kde měla již být nová jáma na latrínu, stál jejich vůdce Akela a asi se i zlobil. To si myslel jak Jirka, tak Péťa.
„Kde jste se kluci toulali, je dávno po svačině a vy nikde?“ Ptal se jich. „No my jsme stopovali Veverku a ta nás zavedla neznámo kam a pak jsme trochu zabloudili a tak, no.“ Povídal pomalu Jirka a čekal, co z toho bude. „No dobře, Veverka však za vás váš úkol neudělá, do oběda ať je to hotové. Jak se asi vaší družině bude líbit ztratit několik bodů?“ Domluvil Akela a odešel.
„Tak to vidíš, ta tvoje Veverka nám to ale zavařila a ještě ke všemu jsme přišli o svačinu!“ Spustil na Péťu Jirka. „To není moje Veverka, a ty jsi souhlasil, že jí budeme stopovat.“ Bránil se Péťa. „Nemluv a kopej.“ Rozhodl nakonec Jirka.
Než se ozval signál, svolávající táborníky k obědu, byla jáma pro novou latrínu vykopaná a ještě navíc se chlapci stačili vykoupat a umýt v potoce. Před obědem tak mohli vyprávět o dobrodružství s Veverkou. V odpoledním horkém dni se přesto našel čas na jejich plán vytvořit si voje osobní totemy. Výhodou bylo, že pro tuto činnost získali i ostatní hochy z družiny. Lov na vhodnou kulatinu v lese, kde je příjemně než na louce, zabralo necelou hodinku. Chlapci našli nedaleko vsi nedávno sraženou Lípu, tedy její jednu silnou větev.
„To bylo za té velké bouřky, jak se tudy prohnala, jen si jí klidně celou vezměte.“ Pověděl jim místní obyvatel.
Chlapci však celou silnou větev nepotřebovali, vzali si jen potřebnou část a zbytek pomohli odklidit na vhodné místo. Vysloužili si pochvalu a osvěžující limonádu. V táboře pak už vzali ke slovu svoje nože, různého provedení a i různé ostrosti. Někomu se dařilo, jelikož byl zručnější a jinému vyřezávání moc nešlo. Nebyla nouze i o drobná říznutí a tak lze říci, že vzniklé totemky, byli vykoupeny jak usilovnou prací, tak i krví některých hochů.
Nakonec družina získala při večerním nástupu pochvalu za nápaditou činnost.
