„Tome, prosím tě, když už musíš chytat všelijakou tu havěť, tak si j aspoň neber do našeho stanu! V noci mě něco kouslo a svědí to jak čert!“ zlobil se ráno po probuzení Bohouš na svého spolunocležníka. Tomáš zvedl napůl ve spacáku ze země, z pod postele, skleničku a víčko. „Mravenci, asi se sklenice převrhla a oni utekli.“ Jednoduše konstatoval.
„Jasně a utekli mě kousnout, proč tebe nekousli, když jsi si, je sem bral?“
Škaredil se na Toma. Ale pomalu v něm přestala být nepříjemná nálada. A aby se to neobešlo bez klukovského trestu, tak jemně uštědřil Tomovi letmí pohlavek. Jen jeho vlasy zavlály a ani to nepocítil. Tomáš věděl, že tady na táboře nic do sklínek a krabiček chytat nemá, když ale to vše lezoucí a plazící se je tak zajímavé a lákavé a když to nechytne tak to nemůže zkoumat a tak. Tomáš je desetileté Vlče, světlých vlasů a věčně zvědavých očí i otázek. Tom, se už dávno zamiloval do přírody, tedy do té části, kterou občas lidi neradi. Rád zkoumá brouky, motýly, různý hmyz a mnoho podobné přírody. Také vyhrál již třetí přírodovědnou olympiádu.
Tady na táboře spolu s Bohoušem obývá sedmý plátěný domeček. Občas Bohouš stan nazývá zvěřincem a občas má obavu z toho co jej zase kousne, nebo to v noci aspoň za tmy po něm poleze. Bohouš je rádce družiny Čápů. V oddíle je již od svých sedmi let a dva roky už vede svojí družinu. Občas, ale velmi skrovně používá fyzickou sílu k tomu, aby rozverné hochy usměrnil, jeli něco důležitého k řečení, nebo k činění. Není to tak, že by je bil, ale spíš zlochtá, s někým zacloumá a podobně. Chlapci jej jen kvůli tomu někdy schválně, naoko, neposlouchají. Tom dnes zkrátil, nebo spíš odbyl ranní mytí jen, aby mohl zjistit, kam se mravenci rozutekli. Marná to však snaha, nebyla, část z nich našel na okousaném jablku, které si nechal na poličce od večera. Sám věděl, že by to byl bod dolu, při kontrole stanů a tak je sfouknul a zbytek jablka snědl. Okusek odnesl do nedalekého lesa. Tam ho zahrabal s nadějí, že se u něho vyskytne jemu ještě neznámý brouk. Místo u rozložitého Dubu si pečlivě označil. Zatím Bohouš vyklepával svůj spacák a slamník, rovnal si věci v kufru i na poličce. Sem, tam vynesl ze stanu nějaký ten zbytek živočicha, který nebyl v krabičce na domluveném místě na poličce. Ne, že by byl škodolibí, ale jak říkal, pořádek je na prvním místě, hmyz až po tom. A aby nějak neublížil i Tomovi, vše co vynesl ven z plátěného domečku, uložil do jiné krabičky na kraji lesa. Tu si tam nechává se svolením vůdců oddílu Tomáš. Jiní hoši v jiné partě by mu jí třeba i vysypali, ale skauti z Pavlovic tohle nedělají. Bylo by to nefér. Občas Tomáše volají k nějakému tomu zajímavému tvorečkovi z říše bodavých, kousavých a savých hmyzáků.
Není to tak, že by se báli vzít nějakého toho broučka, nebo koníka, či žížalu do ruky, ale proč tu radost nenechat Tomášovi. Bohouš už byl spokojen s úklidem, když se Tom vrátil z lesa. Byl právě čas na ranní nástup. Honem a taky dobře se převlékl do skautského kroje a spolu s ostatními hochy běžel přivítat nový den, vztyčením státní vlajky na vlajkový stožár. Dnes družina Čápů má za úkol připravit novou slavnostní hranici k večernímu táborovému ohni. Do oběda to musí být hotové. Jelikož odpoledne se jde do vsi na pouť. A pokud by to nebylo, tak Čápi nikam nejdou. Družina tedy nosí klestí a uklízí popel z posledního táboráku. Latrína si s popelem poradí. Také mají povoleno od hajného, pokácet si občas nějakou tu označenou soušku. Dnes přišla ke slovu souška viditelně napadená dřevokazným hmyzem. Tomáš se radostně ujal úkolu spolu s bratry jí porazit, jen aby jí mohl oloupat kůru a prozkoumat jak to pod ní vypadá. Když jí donesli k ohništi, běžel si se svolením rádce družiny, do plátěného domečku pro deník a tužky a i pro svou sekyrku. S ní hodlal oloupat kůru. Chlapci již soušku rozměřili a dali se do jejího porcování. Tomáš si vyprosil poleno u oddenku. Bohouš s hochy Tomáše trochu zlobili, říkali mu, že zrovna ten kus hned teď potřebují a že mu nechají jen větve. Avšak, nakonec se naoko nechali přemluvit a Tom si na ramenu odnesl svoje poleno kousek dál od ohniště.
Za chvilku byl ve svém světě sám a jen loupal kůru, psal si poznámky, maloval požerky a občas do krabičky vložil nějakou tu larvu Kůrovce. Jen vzdáleně slyšel hlasy hochů, údery sekery a svistot pili. Nevnímal jiný svět, jen ten svůj plný brouků a různého jiného hmyzu. Najednou padl na jeho deník stín, Tomáš zpozorněl, již neslyšel hlasy chlapců, ani údery sekery. Bylo ticho. Odtrhl oči od kresby, kterou tvořil a viděl, že jej chlapci obklopují, tak nějak se podivně usmívají a Bohouš povídá.
„Tomášku, my chceme to polínko, na kterém sedíš.“
„Kluci, ale já to ještě nedomaloval.“ Bránil poleno Tom. Věda, že tím nic nezmůže.
„Tak si to zapamatuj a my si vezmeme poleno, kluci na něj!“ zavelel Bohouš a chlapci odnesli Tomáše z polena o kousek dál a posadili jej do trávy. Co naplat, aspoň že mám ostatní věci z toho stromu. Posteskl si Tom a šel hochům pomoct s posledními úpravami táboráku. Byl jim vděčný, že nemusel pracovat. V brzkém odpoledni odešel tábor do vsi na pouť, jen služební družina zůstala v táboře. Na pouti bylo fajn, chlapci dostali volno asi tak na tři hodiny, pak se budou vracet po družinách do tábora. Hoši pouťový den využili víc než hodně. Skoro na všech pouťových atrakcích byli dvakrát, ochutnali mnoho dobrot a sladkostí. I Tomáš si přišel na své, mohl u stánků se sladkosti pozorovat Včely, Vosy i Sršně a také hejna much u odpadků. A nebyl by to Tom, aby si do krabičky nedal dva mrtvé Sršně a jednoho obrovského pavouka.
„Tomáši ! Jestli, to ve stanu vyleze a něco to tam bude dělat, tak tě zakousnu a utrhnu ti tykadla!“ volal na Toma Bohouš, když viděl co si Tom vkládá do krabičky.
Tomáš napřed sebou leknutím trhnul, ale potom už v klidu povídá. „Neboj, je to chcíplé, já si to napíchnu na špendlík.“
„Tak dej pozor, abys ten špendlík, nakonec nedostal do zadnice ty.“ Dopověděl Bohouš a vyrazil na řetízkáč.
Po návratu do tábora, umožnili služební družině, jít také chvilku na pouť. Do večeře zbývalo pár hodina a nakonec ani snad nebude. Jelikož nikdo nemněl hlad a ani chuť na nějakou tu pomazánku s chlebem. Tomáš se v plátěném domečku snažil upravit jednoho doneseného mrtvého Sršně z pouti tak, aby šel napíchnout na špendlík. Sršeň byl chudák dost pochroumaný, jak jej někdo zaplácnul. Ale i tak je to velká trofej. Takového hmyzáka ještě doma ve sbírce nemá. Když se chystal upravit stejně i druhého Sršně přišel do plátěného domečku Bohouš, chvilku stál a koukal na činění Tomášovo. Chtěl i něco říci, ale nakonec Toma pochválil.
„Ta moucha vypadá hezky.“ řekl
„Já vím, že víš, že je to Sršeň a že se mě snažíš jen rozzlobit. To se ti však nepovedlo.“
Pověděl Tom s úsměvem a otevřel krabičku s dalším Sršněm i pavoukem. Jaké to však bylo překvapení, když Sršeň v krabičce byl živý a rychle vylezl ven na víčko od krabičky. Tomáš s leknutím upustil, krabičku na postel hnal se spolu s Bohoušem ven z plátěného domečku.
„Tak vono je to mrtvé, jó, ty budeš mrtvý!“ volal Bohouš a hnal se za Tomášem ve snaze jej dostihnout. Chlapci v táboře z toho měli srandu. Ale jen chvilku, vůdcové svolali tábor k podvečerní činnosti.
A jak to dopadlo? Do svého plátěného domečku se již opět svorně chlapci vrátili po slavnostním táborovém ohni. Po Sršni nebyla ani památka, odletěl. Jen krabička s mrtvým pavoukem ležela na Tomově posteli. Tom sebral pavouka a vynesl jej ven. K lesu, pro něj si udělá čas zase zítra.
Bohouš s nadějí, že jej tuto noc již nic nekousne, usnul. Tomáš prožil ve svých snech tajuplný lov na neznámý obrovský létající hmyz, kdesi kousek od svého domova.
Když se chystal upravit stejně i druhého Sršně přišel do plátěného domečku Bohouš, chvilku stál a koukal na činění Tomášovo. Chtěl i něco říci, ale nakonec Toma pochválil.