Plátěným domečkem rozuměj stan s podsadou na letním skautském táboře oddílu Stopaři Pavlovice. Plátěný domeček číslo jedna získal na dlouhých dvacet jedna dní dva neposedné obyvatele. Jendu a Pavlíka. Kluci urostlí, hubení až k smíchu. Avšak v jejich věku, každému je deset let, je to normální. Kluci rádi běhají, lezou kam se podíváš, plavou občas jako zednické kladívko a k jídlu aby se postrkem sehnali. Jeden plavovlasý, druhý vlasy jak uhel černé. Očka jim svítí i v té největší tmě.
Stopaři se ubytovávají, Pavlík s Jendou si nesou svoje nacpané slamníky z nedaleké farmy, co chvilku padnou do trávy na slamník a moc si pochvalují jeho měkkost, vůní sena a to, že pád nebolí. Co se však nestane, Jenda při takovém hravém pádu, padne slamníkem na Vosí hnízdo. Jak tak leží a užívá si slamníku, tak Vosy začínají kroužit okolo podivné věci, co jim zatarasila vchod do hnízda a Vosy co zůstali v hnízdě se pomalu nazlobeně sunuli k druhému nedalekému vchodu. Sotva si vše spočítali, zaveleli alarm a na nebohého nic netušícího Jendu spustili útok. Jendův bolestivý a úpěnlivý jekot vystrašil nejednoho brášku, jen v náručí nesl svůj slamník, po zjištění co se stalo, dali se slamníky v rukou všech hochů do velmi rychlého poklusu do plátěných domečků. Jen Jendův ostal na Vosím hnízdě a Jenda zaběhl do nedalekého potoka Samoteč. Vody vněm moc nebylo a tak Jenda musel okolo sebe cákat, aby se po chvilce zbavil Vos. I tak, jeho drobné tělo, získalo kolem osmi bodanců a některé z dálky připomínali chybějící svaly na Jendových pažích i nohách.
Nakonec se Pavlíkovy s kamarády podařilo slamník z Vosího hnízda odnést na to správné místo. Do plátěného domečku číslo jedna. Jenda skončil na chvilku v péči oddílového zdravotníka, který bodance od Vos potíral jakousi pálivou vodičkou a když Jenda zaúpěl, povídal vždy, že to bude dobré, že to do týdne splaskne. Jenda si však nebyl jist, jak bude celý ten týden sedět. Zatím v plátěném domečku Pavlík zařizoval jejich společnou poličku. Z velké hromady prken si vybral ta nejvhodnější. Díval se při tom, jak to dělají starší kluci. A radši se na nic neptal, jen proto, aby nevypadal, jako že nic neumí. Naneštěstí se mu při zatloukání jednoho hřebíku podařilo vyrazit tyč od pavouka z podsady. A plátěná střecha domečku se povážlivě nahnula k sesunutí. Nutno je říci co to ten pavouk vlastně je, je to konstrukce z latí, která je připevněná k vlastní podsadě a na ní se napne plátěná celta stanu. Jakmile se plátěná střecha sesunula k jedné straně přispěchali na pomoc straší chlapci z oddílu. I když se trochu smáli a i když říkali drobet něco o zelenáčích tak za chvilku byla nehoda minulostí a domeček byl opět domečkem. Nyní se Pavlíka a Jendy ujal dvanáctiletý Honzík. Říkal jim co a jak udělat, kam přibýt hřebík a jak měřit, aby vše vyšlo. Něco jim přímo ukázal, ale velkou většinu z té práce museli zastat Jenda s Pavlíkem. Než se Stopaři svolali na polední jídlo, byl plátěný domeček už skoro zabydlen naší dvojicí – Pavlíkem a Jendou.
Večer byla první večerka a než poprvé usnuli ve svém plátěném domečku, stačili ještě zavzpomínat na odpolední boj o vlajku. Jak jejich družina chvilku vítězila, chvilku prohrávala a jak se v jednu chvilku Pavlík opravdu ze srdce a ze vzteku rozplakal, když prohrál bitvu o šátek za pasem s teprve osmiletým Vašíkem. Tak si byl jist, že nad tím hbitým kamarádem z oddílu vyhraje, ale stačila jen chvilka zamyšlení a byl bez šátku. Nakonec jej uklidnil svým laskavým slovem a kouskem čokolády, vedoucí oddílu Akela. Jejich družina Čápů byla druhá. Jenda měl taky jeden svůj osobní dobrodružný zážitek, to jej jeho rádce družiny Kajman poslal do vsi na poštu oznámit, že už přijeli a že si tam budou vyzvedávat zásilky. Kajman ještě doporučil Jendovi, aby se na to řádně oblékl. A tak si na sebe Jenda vzal dlouhé kalhoty, ponožky, košili a pokud by bylo chladněji, tak by snad uvažoval o bundě. Když jej Kajman a ostatní kluci viděli, propukli v hurónský smích. Jenda už, už pomalu natahoval na pláč, ale pak mu Akela povídá,
„Jeníku, svlékni se do trenek a vezmi si místo košile jen oddílové triko, a stačí ti jen plátěnky, místo polobotek. Pak můžeš do vesnice vyrazit.“
Ve vsi potkával nejen staré lidi, ale i skupinky dětí. Ti malí mu nevadili, ti starší mu přeci jen trochu naháněli strach. On, cizí kluk v jejich vesnici. Co když je ztlučou. Když vyšel z pošty, kde všechno vyřídil, čekali už na něj před vchodem starší děti v jeho věku a i o trochu starší.
„Čau, čí ty jsi?“ otázal se nejstarší hoch.
A tak jim Jenda s trochu obav, vše pověděl o letním táboře a, že tu budou asi tak měsíc. Nakonec se ukázalo, že děti se rádi přijdou do tábora podívat, a kluci zase projevili zájem o společný fotbalový zápas. Jenda tedy slíbil co mohl, spřátelil se se všemi dětmi a vydal se do tábora. Nejen, že splnil úkol, ale také dostal košík Třešní, a nějakou tu čerstvou zeleninu a kdyby měl deset rukou, přinesl by do tábora i Králíka, Kozle a další dárky z rukou vesnických dětí. Jedno krásné dnes Jedna a Pavlík zjistili, Pavlík, že se nemusí stydět se optat na cokoli z dovedností a požádat o pomoc, Jenda zase zjistil, že strach má velké oči, a že dobré slovo utváří přátelství.
Tábor už pomalu spal, v plátěných domečcích se chlapci ukládali k spánku, nebo ještě sem tam psali svůj deník. I naši hoši při tom svém prvním velkém táborovém dnu, při povídání usnuli, aniž věděli jak.
