Příbram v proudu času. / Pribram in the stream of time.
Text převzat ze stránek Městského úřadu Příbram.
http://www.pribram.eu/mesto-pribram/o-meste/historie.html
Historie
Vydejme se na dlouhou pouť staletými dějinami tohoto města. Počátky takové cesty ovšem vedou šerými končinami středověku, kde teprve krok za krokem se před námi začnou vynořovat jasnější a určitější výhledy. Vysoko položená podhorská krajina s nepříliš úrodnou půdou a dosti drsným podnebím nepatří k místům, kde vznikala první významná sídliště a tvořily se nejstarší dějiny naší země. Zato zvláštní geologická stavba terénu od nepaměti lákala rudokopy hledající naleziště stříbra a železa.
A poloha tohoto místa poblíž starobylé obchodní stezky záhy upoutala i pozornost pražského biskupa. Zdejší statek, nesoucí české osobní jméno Příbram zřejmě památkou na svého někdejšího, jinak už zapomenutého zakladatele, patřil počátkem třináctého století urozenému velmoži Hroznatovi. Trvalý zájem Hroznatův směřoval však jinam: většina jeho statků byla daleko odtud, v severních a severozápadních Čechách; tam, v Teplé, také Hroznata již roku 1193 založil premonstrátský klášter a v předsevzetí oddat se životu duchovnímu sám se stal tepelským převorem. Novému klášteru Hroznata věnoval i všechna svoje zboží. Mezi nimi byla Příbram od centra nevýhodně vzdálená; výhodnou polohu měla naopak pro nejvyšší hlavu církve v Čechách, pražského biskupa. Ten si budoval jednotnou správní organizaci po celé zemi a pro osobní návštěvy všech končin své rozlehlé diecéze potřeboval v přiměřených vzdálenostech od Prahy bezpečná útočiště k přenocování; Příbram ležela právě na polovině cesty mezi českou metropolí a jihozápadním pohraničím.
A tak v roce 1216 pražský biskup Ondřej koupil od kláštera v Teplé „statek řečený Příbram“ a začal zde budovat jedno ze svých panství. Kolem biskupského sídla vyrůstalo městečko s právem tržním a s kostelem sv. Jakuba – centrum statku s několika vesnicemi. Když roku 1278 český král Přemysl Otakar II. padl a v zemi propukly mnohaleté vnitřní nepokoje, nepřátelé biskupovi začali útočit na církevní statky; v dubnu 1289 vtrhli i do Příbramě, vyplenili ji a obyvatele zčásti pobili nebo odvlekli; brzy nato, počátkem června, přišel nový vpád. Pohroma byla tak veliká, že po skončení nepokojů, někdy v letech 1290 nebo 1291, musel biskup do zpustošené Příbramě povolat nové osadníky v čele s lokátorem Přemyslem; a ten se pak v obnoveném městečku stal rychtářem – první jménem nám známý představitel příbramské samosprávy. Následovalo dlouhé období míru a prosperity. První pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic (1343-1364) dal v Příbrami postavit nový hrádek z kamene a sám v něm často pobýval; na předměstí zřídil špitál s druhým kostelem sv. Jana. Arcibiskupský statek se rozrůstal o nové a nové vsi, městečko v podhradí nabývalo na významu a život v něm byl stále rušnější. Počet městských usedlostí se posléze blížil osmdesátce. Již ve 14. století tu byla i škola. Roku 1406 arcibiskup zvláštní listinou slavnostně potvrdil právní jistoty měšťanů. Obyvatelstvo zůstávalo naprostou většinou české. Bývalo tu ovšem i dost Němců, kteří v okolí těžili stříbrnou rudu. Ale úspěchy těžby se střídaly s neúspěchy, a tak i horníci přicházeli a odcházeli, tvoříce zvláštní komunitu, která nesplynula s usedlým měšťanstvem.
Husitská reformace se v české Příbrami setkala s živou odezvou. Náboženskou revolucí se uprázdnil arcibiskupský stolec a město zůstalo bez pána. Na straně husitů se Příbramští zúčastnili i válečných srážek, ale s nezdarem: již v letech 1421-1422 těžce dopláceli na opakované útoky katolického pána Hanuše z Kolovrat, který se na čas zmocnil i opevněného příbramského hradu. Příbram, zbavená církevní vrchnosti, stala se majetkem krále; ten však ji nespravoval přímo, ale dával ji do zástavy svým věřitelům, kteří se často střídali. Šlo jim vždy o rychlé vykořistění statku jen dočasně jimi spravovaného; o jeho dlouhodobou prosperitu zájem neměli. Důsledky byly katastrofální: měšťané se posléze už obávali, že jejich obec, zbavena starobylých práv, poklesne na pouhou ves. Tím více upínali svoje naděje k těžbě stříbra, která se tu od počátku 16. století rozvíjela rychle a v nebývalém rozsahu. Mnoho německých horníků z Krušných hor přicházelo do města, jiní si dokonce na blízké Březové hoře založili zvláštní osadu. Jindřich Pešík, zástavní pán Příbramě, r.1525 zavedl pro zdejší horníky jáchymovské právo a čekalo se, že tu brzy vznikne významné horní město. Smělá očekávání se nesplnila. Po polovině století začala těžba zase rychle upadat. Ale naděje na příznivý obrat ještě dlouho přetrvávaly a konečně přiměly panovníka,aby roku 1579 osvobodil statek od kořistné správy zástavních držitelů povýšením Příbramě na královské horní město, svěřené péči královského úředníka – mincmistra. Od té doby město Příbram prosperovalo, zato malá obec Březové Hory, zvolna se počešťující, ustrnula ve svém růstu a zůstávala nepatrnou osadou.
Hluboký přelom přinesla třicetiletá válka 1618-1648. Město, několikrát vydrancované armádami obou soupeřících stran, vyšlo z ní těžce postiženo: víc než polovina domů – 97 ze 168 – zpustlo, obyvatelé, pokud pohromu přežili, byli ožebračeni. Výsledek války odsoudil Čechy, dosud převážně utrakvistické, k násilné rekatolizaci. V Příbrami byl náboženský převrat ještě uspíšen tím, že zdejší mariánská kaple Svatá Hora nyní proslula v širokém okolí jako nejslavnější poutní místo v Čechách, hojně navštěvované zástupy lidu, ale i šlechtou a panovníky. Poutnický ruch se stal hlavním zdrojem obživy zchudlých měšťanů. Trvalo celé půlstoletí, než se Příbram plně zotavila z válečné zkázy. Napomohla tomu i úspěšná těžba železa, z níž na přelomu 17. a 18. století plynul městu značnější zdroj příjmů. Stříbrné doly zůstávaly v provozu, ale ten přinášel pouze skrovné výsledky; a tak se město během 18. století postupně vzdávalo ve prospěch státu účasti na nákladech i zisku, až si posléze ponechalo pouhé čtyři horní podíly. To se brzy mělo ukázat jako osudná chyba.
Právě tehdy totiž, na sklonku 18. století, začala být těžba nebývale úspěšná a dále se rozvíjela měrou zcela netušenou. Město se rychle zalidňovalo a rostlo. Ale ne do krásy: nová obytná stavení byly skoro vesměs chudobné hornické domky, jimiž se pavoukovitě protahovaly uličky vybíhající z náměstí všemi směry. Příbram, světově proslulá jako místo nejvýnosnější těžby stříbra v celé habsburské monarchii, stala se sídlem centrálních báňských institucí a v půli 19. století i báňské akademie; avšak zisky z nesmírného bohatství vyváženého tu z hlubin plynuly naprostou většinou do Vídně. Městu samému zbýval pouze onen nepatrný zlomek čtyř horních podílů. I ten ovšem v letech největší výnosnosti dolů postačil aspoň k tomu, aby si obec vybudovala důležité střední školy, roku 1874 učitelský ústav, roku 1884 gymnázium – dlouho jediné ústavy svého druhu v širokém okolí. Vrcholná prosperita zdejšího báňského podniku trvala sto let; od osmdesátých let 19. století těžba stagnovala a posléze začala klesat. Závod propouštěl svoje zaměstnance; od přelomu století, kdy počet obyvatel Příbramě překročil 14.000, začalo se vylidňovat i město. Ironie osudu tomu chtěla, že právě v této neradostné chvíli, roku 1897, sousední městečko Březové Hory konečně dosáhlo vytoužené mety svého dávného usilování – slavnostního povýšení na královské horní město, to jest titulu, který v moderní době už nemohl prospívat svému nositeli víc než jako formální ozdoba. Světlé perspektivy budoucího rozvoje, jimiž žila Příbram 19. století, zvolna se měnily v nostalgické vzpomínky na slavnou minulost, nenávratně se vzdalující. Přece však zůstávalo dost věcí, které toto místo činily neobyčejným i v době ekonomického a populačního poklesu. Světově proslulé doly nepřestávaly přitahovat množství návštěvníků, Svatá Hora zůstávala cílem četných procesí. A byla tu ještě jedna zvláštnost, odlišující Příbram od ostatních venkovských městeček: množství škol všech stupňů, až po Vysokou školu báňskou, a tím i čilý kulturní život města.
Polovina dvacátého století znamenala v dějinách Příbramě nový zvrat. Počínající uranový věk ve stínu studené války zahájil novou epochu zdejšího dolování – rychlý rozvoj těžby uranu a tím i opětný růst města. Ale jako by zvláštní kletba ležela nad příbramskými doly: jestliže v předešlém století báječné zisky z nich téměř beze zbytku odplývaly do metropole říše habsburské, nyní to byla despotická východní supervelmoc, která se jich zcela zmocnila. A její vláda nad Československem poznamenala i tvářnost opět se zalidňující Příbramě. Rozrůstala se neblaze proslulá „stalinistická“ architektura a ponurými kasárenskými fasádami. Kolem šachet a stavenišť se tyčily hrozivé bariéry z ostnatých drátů, s hlídkovými věžemi, na nichž ozbrojení dozorci bděli nad otrockou prací trestanců. Svoje bdělé strážce dostal však i veřejný život vně ostnatých drátů. Kulturní úroveň města upadla. Ze Svaté Hory byli roku 1950 odvlečeni její řádoví správci redemptoristé; devět let nato bylo na protějším svahu slavnostně otevřeno divadlo, jehož novostavba prý měla vytvořit symbolickou dominantu proti svatohorskému chrámu. Nevytvořila ji. Divadlo se nestalo marxistickou konkurencí Svaté Hory, jak očekávali ideologičtí stratégové. Divadlo zůstalo divadlem, stejně jako chrám zůstal chrámem – protože člověk zůstal člověkem, s nepotlačitelnou touhou po svobodě a duchovních statcích. A tak vzdor nepřízni doby se z iniciativy jednotlivců časem ve městě přece začalo navazovat na staré kulturní tradice v hudbě, ve vědě, v regionální práci. Procitnutí Československa ke svobodě v listopadu 1989 zastihlo Příbram opět na prahu nové epochy. Velké báňské podniky, starobylé doly na stříbro a olovo i novodobé doly na uranovou rudu, zanikly.
