Část sedmnáctá – Tříkrálový den. Vypráví Hynek (11) a spol.

Štědrý den byl opravdu štědrý a všichni na něj mysleli ještě dlouho po jeho uplynutí. I mnoho dětí ve škole v povánočních dnech, povídalo, že letošní Štědrý den byl bohatší než jiný. Zimní radovánky nebrali konce a proč taky, vždyť je Leden a konec zimy je v nedohlednu.
Začátkem Ledna se chlapci začali připravovat na Tříkrálový den. To je den kdy si všichni lidé připomínají příchod tří Králů do Betléma, jmenovali se Baltazar, Kašpar a Melichar. Kluci se nemohli dohodnout, jak to udělají, když králové jsou tři a oni čtyři. Radili se i s rodiči až nakonec Eliška přišla s dobrým nápadem, aby jeden král byl dvakrát.
Protože přesný počet králů není znám a tři vycházejí z liturgie, Otec, Syn a Duch svatý.
Nikomu to nebude vadit a chlapci nebudou škodní. Tak a bylo ujednáno. Teď ještě začít opravovat obleky králů, mírně potrhané z posledního koledování a vyrobit jeden nový. Ve třídě chlapci vyprosili od pana učitele křídu a nebyli sami, na oplátku přinesou do školy namalované obrázky z koledování a starší chlapci i pojednání o Třech králích.

V kostele poprosili pana faráře, aby jim křídu posvětil, což udělal velmi rád.
Teď už zbývá, než čekat na ten den kdy vyrazí na koledu. Otta a Hynek ještě nikdy nechodily chalupu od chalupy a nekoledovali na Tři krále, tak se Marek rozhodl, že on bude ten čtvrtý král a ostatní budou ti první tři.
Marek a Jan vysvětlili, co se dělá a proč se na dveře píše K+M+B a letopočet.
Večer před dnem Tříkrálovým, panovala v Ottovi a Hynkovi drobná nejistota, jestli to zvládnou, ale byli ujištěni, že to opravdu nic není, jen možná proběhne bitva s chlapci ze sousední vsi, kteří občas chodí i sem. Ale to samé platí když, naši koledníci půjdou do jakékoliv vsi v okolí. Chlapecký národ má svoje pravidla a svou čest.
Jiskřivé Tříkrálové sluníčko už zářilo v zasněžených polích, když Tři králové – letos čtyři, kráčeli od chalupy k chalupě, od samoty k samotě a od vsi ke vsi.
U první chalupy měli Otta a Hynek trochu trému a strach, jestli to nezkazí, ale nakonec se vše vydařilo a s každou chalupou to bylo lepší a lepší.

Cestou potkávali kamarády, prohodili pár zvědavých slov, jako třeba: „Ahoj, jak se vám daří?“, „Kam jdete?“, „Co nesete?“, a podobně. Na nějakou tu bitvu nebyl čas, proč taky.
Než na kostele odbíjeli poledne, byla výslužka přebohatá. Jejich stopy ve sněhu mířili už jen domu, do tepla a k pondělnímu obědu roku 1941.
Všichni byli radostně přivítáni a vykoledovaná výslužka zahrnula celý stůl a začalo prohlížení i rozdělování, něco šlo do chladu do komory, sladkosti si děti poctivě rozdělili a ještě zbyde až do Velikonoc. Pokud, byli koledníkům dány nějaké drobné peníze tak je předali tatínkovi do opatrování. Po dobrém obědě byla chvilka jít opět dovádět na svah a užívat si dnešní školní volno. Neboť zítra už opět všichni půjdou do školy.

 Část osmnáctá – Jaro 1943. Vypráví Hynek (11) a spol.

Docela tuhá zima prověřila odolnost místních obyvatel, tak jako každý rok. Přišlo jaro, sluníčka přibývalo a sněhu ubývalo, potůčky tekoucí vody po loukách, v cestách a stržích, ukazovali, že už tu bude čas první chůze na boso bez bot. Jarní květena o sobě dávala též vědět, Vrba Jíva kvetla a poskytovala první potravu pro Včely, taky kvetl Podběl a jiné květiny svým způsobem vítali Jaro.
Otta a Hynek pomalu zapomínali na nepříjemné události, avšak nešlo zapomenout úplně. Občas se sami sebe ptali, kde jsou jejich rodiče a co se s nimi asi stalo.
Válečné období se změnilo, Němci byli čím dál podrážděnější a jejich zloba se projevovala častými kontrolami lidí, prohlídkami a tak podobně.
Sice se ve škole stále učili, že Německá vojska vítězně postupují, ale ve skutečnosti to nebyla pravda.
Každé jaro pan Winterle, odváděl svoje hospodářská zvířata, krávy, kozy a ovce na vzdálené pastviny, kam sluníčko svítí po celý den a je tam první kvalitní pastva. Se svými syny Markem a Janem tam byl v loni poprvé, jinak vše zajišťoval s hospodářskými dělníky.
Letos rozhodl, že s pomocníky na pastviny zvířata odvedou, ale postarají se o ně všichni chlapci.

Jen jeden týden, další týden tento úkol převezmou pastevci.
Ve škole chlapcům zařídil alespoň na týden volno. Nejenže se kluci naučí něčemu novému, ale také bude chvilka promyslet co dál s pobytem Otty a Hynka, u Winterlů na statku.
Všichni kluci tento návrh přivítali s nadšením, samozřejmě viděli z toho všeho jen to nejlepší. A týden bez školy byl přivítán velmi dobře.
Den kdy vyráželi na Pustevnu, byl krásný a slunečný. Mnoho věcí si sebou nebrali, na Pustevnách v seníku, což byla jakási větší bouda s několika malými místnostmi, měli již připravené vše. A nedaleko seníku byla studánka. Chlapci se těšili, že budou opravdu žít jako dospělí a ten týden jim nikdo nebude říkat, co mají dělat a co ne. Nejstarší Marek, nějaké pochybnosti měl, zdali pak to zvládnou, co když se něco přihodí? Nechtěl však kazit radost svým mladším bratrům.
Podivný průvod vyrazil hned časně ráno, bylo pondělí a mírný ranní mráz sliboval skvělý prosluněný den. Několik kravek, koz i dvě ovce, spolu s panem Winterlem i chlapci, dorazili na Pustevny před polednem. Nešli nijak rychle, nebylo kam spěchat a nutit zvířata k rychlejšímu tempu, by nebylo dobré.
Pustevny jsou od statku vzdáleny jen tři, čtyři kilometry. Posledních sto metrů se jde již po krásné louce, z jara patří louka zvířatům a v létě se na ní suší seno.
Bouda – seník, stojí ne vzdálenějším konci louky, tak trochu stranou v lese, takže kdo o něm neví, nenajde jej.
Zvířata byla zahnána do ohrady, kozy a ovce do menší. Seník byl obydlen a pan Winterle, než popřál chlapcům mnoho zdaru, jim chvilku připomínal jejich povinnosti, co lze, co nelze a tak podobně. Kluci s menším nadšením poslouchali a již teď se těšili na chvilku, kdy už budou sami a stanou se Hospodáři.

„Tak chlapci, za týden vás vystřídají pastevci, přeji Vám mnoho úspěchů a žádné lotroviny.“

Dopověděl pan Winterle, rozloučil se, jak to nejlépe tátové dělají a vydal se na cestu zpět na statek.
Marek, Jan, Otta a Hynek osaměli. Les voněl, sluníčko příjemně hřálo, zvířata se poklidně pásla a chlapcům nastal týden volnosti, ale i opravdové nelehké práce. Jednu činnost však nikdy neopomněli, každé ráno vyzkoušet svou odvahu, vykoupat se v potoce. Voda byla ještě ledová, ale vždy osvěžila.