Cleaning in the clubhouse.
Část třicet osm. Úklid v klubovně. Vypráví Hynek (11) a spol.
Podzimní ranní sluníčko vyhánělo děti z postelí, ale našim hochům se tak chtělo ještě spát.
Nedalo se však nic dělat. Je pondělí a začíná další válečný týden.
Na rozcvičku doběhli jako poslední, trestem od vychovatele za to bylo běžet o dvě kolečka okolo altánu a skleníku navíc.
Myšlenkami však byli jinde, v klubovně Klubu Mladého hlasatele. Pokud měli kluci možnost mluvili o všem možném, nejvíce je zajímalo kdo byli Ti hoši z klubu a kam se po začátku války poděli.
Že by klubovnu našli němci bylo dost nepravděpodobné, jelikož klubovna byla opuštěná bez známek ničení věcí, jak to mají němci ve zvyku.
Dopoledne se však přihodila nemilá událost, na zámek přijeli němci. Chvilku mluvili v ředitelně s Jindrovým strejdou a pak nechali nastoupit všechny děti na nádvoří.
Podle seznamu vyvolávali jedno jméno za druhým a ten dotyčný se musel ohlásit. Nových dětí se ptali, odkud jsou a jak do léčebny dostali.
Ptali se i Hynka s Ottou, v chlapcích byla malá dušička. Byli by neradi, kdyby se něco pokazilo.
Nakonec němci byli spokojeni a odjeli. Od Jindry se Hynek a Otta dozvěděli, že je to běžná kontrola jednou za měsíc.
„Nemusíte se bát, ještě nikoho neodvezli“ pověděl jim Jindra
„A co když ti kluci z půdy byli takto odhaleni a němci je odvezli?“ ptal se Péťa
„To by se tady něco o tom vědělo“ odmítl Jindra tuto domněnku
Dopolední vyučování z hudební výchovy, latiny, aritmetiky a německého jazyka uplynulo poměrně rychle.
Mezi chlapci ve třídě kolovali psaníčka s různými otázkami a odpověďmi. Ostatní žáci ve třídě si tak nemohli nevšimnout, že se něco děje. Ale co, to zatím nevěděli.
Před obědem se chlapecké osazenstvo léčebny vydali pracovat do nedaleké obory a dívky poklízet zahradu. Připravovat jí na jarní osev a podobně.
Kluci měli za úkol spolu s lesními dělníky opravit oplocenku, kterou poškodili padající stromy, nebo i samotná zvířata.
Také vyměnili již ztrouchnivělé části.
Hoši se tak opět dostali nejen do přírody, ale i k pracovním nástrojům, jako je pila, sekera, srp, kladivo, kleště a k dalším.
Samozřejmě tím prohlubovali svojí zručnost a učili se spolupracovat. Nebylo zde nouze o škrábance, zadřené třísky a i klepnutí do prstu kladivem, místo do hřebíku.
Chlapci to brali zcela jako běžnou součást každodenní činnosti. Vždyť víc jak polovina jich byla z vesnic nebo malých měst.
Při návratu do zámku však došlo ke zranění jednoho hocha z druhého pokoje. Martin, tak se jmenoval a bylo mu jedenáct. Vyhazoval jen tak při chůzi větve nad sebe a nedíval se, kam dopadnou.
Starší chlapci mu říkali, aby to nedělal, že je to dost hloupí nápad, ale Martin nedbal jejich rad.
Jedna taková větev, vyhozená nad hlavu, dopadla přímo za jeho košili a sjela mu po zádech až do kalhot. Jeho výkřik upozornil ostatní, že je něco v nepořádku a přiběhli na pomoc.
Martin potrestal sám sebe, avšak bylo to velmi nemilé, kluci mu sice větev vyndali, ale silně poškrábaná záda, nevypadala dobře.
Trochu plačícího Martina dovedli v zámku k panu Wincentovi.
Ten zběžně prohlédl jeho zranění a řekl mu, aby se svlékl a položil se na lehátko.
Dlouhé škrábance se táhli od krku až na zadek, větev měla hodně větviček a ty byli dost ostré.
Martin ležel skoro nahý na lehátku a ten den již podruhé sténal a drobně brečel, jak mu pan Wincent čistil rány.
Polední klid využili naši hoši ke spřádání plánů pro odpolední volno. Rozhodli se klubovnu uklidit, každý měl za úkol sehnat něco na úklid, hadr, kbelík, koště, třeba i houbu, nebo jádrové mýdlo.
Podzimní počasí je nevyzpytatelné, chvilku je krásně slunečno a za chvilku fouká silný vítr s deštěm. To to by však nebyl ozdravný pobyt, aby se nevyužilo taky takové počasí. Jde se na plánovaný odpolední výlet, cílem jsou prameny zdejšího potoka. Dívkám byla určena kratší přímější trasa a chlapci se vydali po předem naplánované trase.
Překážkou není nevhodné počasí, ale nevhodné oblečení, nebo boty. Kdo jak se obul a oblékl, poznal za chvilku. Někteří chlapci promokly záhy a jiným jen nateklo pořádně do bot. Nikdo to však nevzdal, i když mladší hoši si občas zaplakali. Nebylo jim to však nic platné, museli se zapřít a vydržet.
V závětří lesa bylo fajn, tolik vítr nestudil a i déšť zmírnili stromy.
Prameny zdejšího potoka tvoří tři vývěry, nad každým je stříška a pramen lze i pít. Dívky i kluci si poslechli historii pramenů o jejich nalezení a vydali se jinou, kratší cestou zpět na zámek.
Promáčené děti se dali do sušení mokrého ošacení, jiní šli rovnou do sprch do teplé vody a další šťastnější, sušší hráli svoje hry.
V pozdním odpoledni déšť a vítr ustal a opět svítilo sluníčko. Naše parta po převlečení tajně nepozorovaně odešla do posledního patra a tam vyhledali místo kde lze nabrat tekoucí vodu, bylo to jako na každém patře, místnost vedla záchodů určená ke skladování úklidových věcí. Taky je náležitě chlapci ocenili. Natočili do dvou kbelíků vodu a potichu opět prošli skříní až na půdu.
Od jejich poslední návštěvy sice uplynul den, ale s úlevou zjistili, že tu od té doby nikdo nezvaný nebyl.
„Tak se dáme do díla“ pobídl hochy Jindra
Avšak nebylo třeba je moc pobízet, předem si řekli kdo co bude uklízet a jak se to bude dělat. Napřed se setřel a sfoukal prach ze všeho možného, potom setřeli podlahu a otřeli nábytek, nezapomněli ani na kamna, popel dali do uhláku a ten si připravili k odnesení za dveře klubovny.
Nakonec se rozhodli umýt i střešní okno.
Péťa, nejmladší a nejdrobnější hoch, vylezl na Jindrova ramena a postavil se na nich. Rovnováhu udržoval tak, že se přidržoval napřed stěn pak stropu a nakonec okna.
Honzík mu hodil navlhčený hadr a Péťa jej musel chytit jednou rukou, druhou se držel okna.
Když už bylo okno čisté tak stejnou cestou, slezl z Jindrových ramen.
„To vám kluci bylo super, takové dobrodružství“ povídal nadšeně.
„Tak máme uklizeno a je čas začít pátrat“ řekl Jindra
A chlapci se opět začali rozhlížet po klubovně, prohlížet fotky, listovali v knihách, zápisnících a nakonec svoje poznatky zapisovali do sešitu.
Začetli se i do staré kroniky, prožívali v duchu jednotlivé příběhy hochů a pomalu začali v mysli rozplétat celý příběh.
Po začátku okupace a války, klub ještě existoval, tvořili jej hoši z nedalekého okolí a i ze zámku.
Na zámku žili bratři Jezerovi, jejich rodina byla Židovského původu, tak jako Otta s Hynkem. Tu rodinu němci odsunuli a klub ukončil nechtěně svou činnost. Starší chlapec z vesnice nedaleko zámku, byl nasazen na práci v Německu.
Zbývají tedy, Svatopluk Hanák – písař klubu, Jan Holub a Vladimír Pečenka.
Naše parta se tedy rozhodla vypátrat, co se s nimi stalo a kde se teď nacházejí.
Byla hodina do večeře, Hoši vše pečlivě vrátily do knihovny, poklidili ostatní věci a vydali se změnit svůj vzhled, z ušpiněných hochů v čisté vymydlené. Ve sprchách nikdo nebyl a tak mohli nerušeně mluvit o svých plánech, pro příští dny.
