Část sedmdesátá pátá. Vypráví Hynek (13) a spol.
Velikonoce.
Byl to skoro měsíc dozadu, co prožili svůj vlastní boj s Němci, který nemusel skončit dobře. Teď jsou Velikonoce, a i tady v Pardubicích se na různých černých trzích sháněli vajíčka, mouka a jiné potřebné věci, které by velikonoce udělali hezčí než jiné dny.
Kluci měli vyhlídnuté Vrbové proutí u řeky, kam se rádi chodí v létě koupat, ale teď tam sídlí němečtí vojáci.
„Co s tím?“
Ptal se Hynek a všichni přemýšleli. Buď najdou pruty jinde, nebo nebudou mít pomlázky.
Vydali se tedy do míst, kam z jejich čtvrti nikdo skoro z kluků i holek nechodí. Na Čičák, tam to mají novousedlíci z Bílého předměstí a koho chytnou a není od nich a je sám, může skončit v Labi, nebo jej i jinak potrestají za opovážlivost vstoupit na jejich území.
Šli tam jednu slunečnou sobotu, doma pověděli, že jdou sehnat pruty na pomlázky. Při tom se jim dostalo malého kázání, aby si dali pozor na to či ono.
Kluci si moc dobře pamatovali, jaké to bylo po jejich příchodu domu z posledního dobrodružství s Němci. A tak si i mezi sebou řekli, že tentokrát budou „hodní.“
Cestou k Čičáku potkávali kamarády a někteří se k nim přidali, bylo to docela lákavé, podívat se do míst kam by sami nešli. Takhle se je snad místní kluci z Čičáku nechají na pokoji.
Když přešli most a vstoupili do ulice U mlýnů, pocítili docela i strach, ještě se mohli vrátit, ale když se po sobě podívali, věděli, že by to v jejich čtvrti byla ostuda. Už zpátky nemohli.
Docela rychle se dostali k řece a nařezali tolik prutů kolik potřebovali. Ani to nebylo na Vrbách poznat. Tentokrát nikdo nespadl do vody a ani se nikdo s nikým o nic nesázel. Hned jak mněli svoje Vrbové pruty vydali se opět přes tento kousek města do svých „lovišť“. 
U mostu potkali obávanou partu z této čtvrti. Došlo by k výměně názorů, nebo i k pranici, ale náhoda tomu chtěla, že kolem jela kolona německých vojáků. Nikdo nechtěl nic začínat a pak mít třeba nepříjemnost. Kluci přidali do kroku a za chvilku byli na druhé straně mostu.
„Však, oni nám to vrátí.“ Pověděl Jan a nebyl daleko od pravdy, protože všichni chodili do stejné školy a tak nebude nouze o odplatu.
Pletení pomlázek byla záležitostí celé rodiny, děti toto umění z části pozapomněli ale za chvilku se rozpomněli, když jim tatínek ukázal jak na to. Pak už vzniklo tolik pomlázek, že ty co byli navíc mohli rozdat.
V den koledování se kluci vydali na známá místa do ulic, navštívili nejednu rodinu kde byli děvčata. Vždy chodili po dvou, to bylo nejlepší. Zaklepali, odříkali koledu, pomladili pomlázkou a dostali výslužku. Malovaná vajíčka, cukrový a podobně co válečná léta dovolila.
V jedné slepé ulici však Jan s Hynkem narazili na partu z druhé strany, zašli si tak daleko, kam dřív nechodili, ale věděli, že tam bydlí jejich spolužačky.
Kluci z druhé strany za mostem využili příležitosti a po uštědření několika ran, vybrali syrová vajíčka a se smíchem je dali Janovi a Hynkovi za košili, do kalhot a i jinam. Vždy, pak udeřili na místo, kde bylo vajíčko a to se rozlilo po těle. Ač se Hynek a Janem bránili, proti přesile nic moc nezmohli.
Po chvilce parta nechala hochy na místě a při odchodu jeden z nich povídá.
„Teď jsme vyrovnaní.“