Všechno je hra, ranní budíček, rozcvička, ranní mytí, snídaně, ranní nástup, prostě všechno je v chlapeckém národě hra. Jednou je ta hra vítaná, jednou nepříjemná a jednou i plná pláče. To když si rozbijete koleno, nebo nos. Pro desetiletého Tomáše je hra všechno, nikdy nebyl viděn se slzou v oku jen proto, že by si stýskal po nějaké úlevě v práci, nebo že mu je jednou horko až k zalknutí a jindy, třeba na horách v zimě, pořádná zima. Ano, vidět jeho slzu v jeho oku je možné, takové krájení a loupání cibule přináší mnoho slz, to pláče skoro celá služební družina a při tom jim nikdo nenatloukl, nic si nezranili, jen loupou a krájí cibul na guláš. Bohouš říká, že takový guláš je lepší než zmrzlina v sauně a proto musí být tolik cibule kolik je masa. Akela právě porcuje slušné množství masa pro celý oddíl. Jiní chlapci hňoucají v díži a i na vále knedle, tedy pokud se jim povedou. Vše bude záležet na tom, jak budou topiči v kamnech topit a jak rychle a kvalitně bude vody ve velkých hrncích klokotat. Tom a Béďa, z plátěného domečku číslo sedm mají dnes se svojí družinou službu v kuchyni a radostně pláčí nad množstvím již nakrájené cibule, ta musí být skoro na mini kostičky. Cibule se ukázalo býti dost a tak Akela dává chlapcům cibulářům povel jít se umýt, aby už nebrečeli.
„A hlavně si chlapci napřed umyjte pořádně ruce, pak obličej, to abyste si šťávu z cibule nezanesli do očí. Pak by to byl opravdový pláč.“
V umývárně ne dobrou radu už většina chlapců zapomněla a tak si jen opláchli ruce, a když si oplachovaly obličej, zjistili, že je to ještě horší než při loupání cibule. Museli tedy vše udělat pořádně. S červenými očima se vrátili do kuchyně a dali se i oni do tvorby knedlíků.
„Pořádně pomoučit stůl a ruce.“ Radil jim jejich rádce Béďa. „Pak se vám to nebude lepit.“
A lepilo, to bylo najednou smíchu, divení se a snahy o nápravu i o uskutečnění toho knedlíku. Prostě hra, při které se každý mnoho naučil. Doma by jim to maminky jistě nedovolili. Tady je to jiné. Nakonec se opravdu ty knedlíky vyvedly a za chvilku putovali do opravdu klokotající vody za účelem jejich uvaření, kamna opravdu dnes dobře topila a nezlobily. To vám byl panečku oběd, Gulášek s knedlíkem houskovým, žádný z hochů dnes neměl špinavý esšálek, každý si před obědem dal záležet na tom, aby byl řádně umytý. Ale po obědě se jich pár našlo v místě, kde se umývá špinavé nádobí, jaksi se tam sami zapomněli. Když se přiblížila svačina, tak putovali leteckou poštou rovnou do vysokých kopřiv za kuchyní. Obzvláště k tomu pěstovaných samotnou přírodou. Mezi esšálky se nacházel i ešus našeho Toma, když to zjistil, musel se jako ostatní zapomnětlivci, svléci do trenýrek a vstoupit do Kopřivového království. To se potom pro pobavení ostatních hochů z Kopřiv ozývalo sténání a jiné slovní výroky, jako třeba auu, co když ho tu nechám, to nejde to strašně pálí. Avšak skoro každý chlapec v táboře si takové Kopřivy alespoň jednou za tábor prošel jen v trenkách. Zanechat tam svůj esšálek, to by zůstal většinou o hladu a to nikdo nechtěl. Tom ani neprotestoval prostě si pálení kopřivami užíval, se smíchem do nich vběhla za chvilku již vynášel svůj ešus. Bylo to vlastně poprvé, co do nich musel jít. Zklamal tak většinu chlapců, jenž očekávali jinou reakci. Odpoledne čekalo na služební družinu drobné ocenění jejich dobré dopolední práce a to střelba z praku. Napřed si ten prak však museli vyrobit. Každý dostal leteckou gumu příslušné síly a radu co a jak, pak už jen stačilo jít s nožem do lesa a najít vhodnou suchou větev ve tvaru písmene Y. Větev nesměla být moc vysušená, to aby nepraskla. Vhodnou našel za pár okamžiků každý a pak už jen stačilo vytvořit vše k usazení letecké gumy.
„Střelecké závody a pokusy uskutečníme u rybníka.“ Rozhodl rádce družiny.
Chlapci se tedy odebrali k oblíbenému rybníku, a když se do sytosti vykoupali, a vydováděli, nastalo zkoušení praků. Napřed se střílelo jen tak přes hladinu rybníka do vzdáleného lesa, pak přišel ke slovu terč v podobě vyvrácené suché Borovice. Střílet jen tak obyčejně vestoje, už zvládl každý, tak přišli s mnoho jinými způsoby střelby, v sedě, v leže, v kleče i v leže na boku a tak dál. Kdyby se však nemuseli vrátit do služby, do kuchyně stříleli by až do večera. I tato hra měla svůj nenápadný cíl, zručnost při práci s nožem, vytrvalost když se nedařilo a cvičení obratnosti.
Den to byl krásný, plný sluníčka práce. Když družina Čápů předal vzorně uklizenou kuchyni, mohla si jít užívat trochu toho osobního volna. Tomáš si vzal svůj prak a vyrazil na chvilku trénovat střelbu. Po večerce když už všichni usnuli, jste mohli postřehnout ležící prak a několik oblázků na poličce, blízko Tomovy hlavy. Od té doby se stal prak i součástí jeho nočních hlídek.
