Část sedmdesát dva. Vypráví Hynek (13) a spol.
Za městem.
V nadešlých zimních měsících nebylo moc možností jít vyzkoušet nalezenou pistoli za město. Zatím v pohodě odpočívala za trámem na půdě u komína.
Válka se velmi pomalu blížila ke svému konci a bylo tak mnoho vojáků ve městě. Sehnat něco dobrého k jídlu se občas zdálo nemožné. Děti tento čas brali poněkud dospěleji, i oni vnímali stav současného světa. Nic se skoro pořádně nemohlo.
V posledních Listopadových dnech roku 1944, přišel Jan s nápadem podívat se ještě jednou do sklepa v zámku. Hochům se moc nechtělo, byla dosti zima a před nedávnem se začali zabývat stavbou modelů letadel – kluzáků, takových, které budou na jaře, až nebude taková zima sníh moct vypustit do vzduchu.
Ale, zase po chvilce uvažování se domluvili, že vyrazí za dalším dobrodružstvím.
„Avšak pokud, by napadl sníh, tak nejdeme nikam, to by na to němci podle stop přišli.“ Dodal Hynek, všichni souhlasili.
„Až bude sníh, to bude jiná zábava než sklep.“
Sníh ještě nenapadl a cesta do zámku byla tentokrát poněkud dobrodružná. Cestou na ulicích potkávali mnoho vojenské techniky a vojáků, někteří jeli na frontu a jiní se z ní vraceli, aby se léčili.
Kluci se důsledně vyhýbali kontrolám a už se těšili na podzimní klid v zahradě.
Ten však nepřišel, okolo zámku a i v zahradě panoval vojenský ruch. Chlapci prošli jen tak okolo a mířili k řece, že to oklikou vezmou domu. Na jednom z mostů také vojáci něco dělali, všude tahali kabely a nosili nějaké bedničky.
„Kluci, víte co, to tu dělají?“ Ptal se Jan
„Jasně, tahají dráty a někam dávají asi bomby.“ Odpověděl Hynek.
„Tady nedaleko vede podzemní kanál, co kdybychom zjistili kam vede.“ Navrhl Tomáš a všichni ostatní už věděli, že asi brzo začne další nebezpečné dobrodružství.
Avšak ani k tomu nedošlo, v těch místech kam ústila odvodňovací štola byli taky Němci, tentokrát s protileteckou obranou.
Chlapci se vydali oklikou domu, došli až k fotbalovému plácku a přidali se k místním chlapcům, kteří zde hráli fotbal.
Docela se jim to líbilo, najednou už domu nespěchali, a když skončil zápas, tak se všichni dali do rozhovorů. Naši chlapci s úžasem zjistili, že ten fotbalový klub je vlastně bývalý turistický oddíl a že kvůli klidu od Němců se přehlásili k místnímu AC Pardubice.
Slovo dalo slovo a hned bylo domluveno, že také zítra je fotbal a před ním i běžná oddílová schůzka.
Všichni se rozloučili a šlo se domu, dost rychle a radostně.
Jako vždy se přišlo jen tak akorát k večeři. Dnes měli chlapci co vyprávět, o škole, o cestě k zámku, o Němcích u řeky a hlavně o fotbalovém klubu.
Kluci si vyptali svolení, že mohou do klubu chodit, zatím na zkoušku a nesmí kvůli fotbalu zanedbávat školu. To byla hlavní podmínka tatínka.
Dnešní večer, před usnutím, přišli na řadu vzpomínky, jak Otta a Hynek byli ve skautském oddílu.
