Část padesátá. Zahrada. Vypráví Hynek (11) a spol.
Zahrada byla veliká a v jarním počasí krásná. Nechybělo na ní nic. Květiny, záhony se zeleninou, skleník, kůlna, všemožné stromy a i malý bazén tu byl, spíš rybníček v podobě bazénu.
„Pojďte, něco Vám ukážeme.“ Řekl Ottovi a Hynkovi Jan
A hned se rozběhl někam dozadu do zahrady, kde již nepanoval takový pořádek a řád. Tráva tu byla několik let nesečená, stromy a křoviny si rostly, jak chtěli a tak vytvářeli pro fantazii hochů dobrodružné místo.
Všichni doběhli k velkému Dubu, v jehož koruně byla chatka. Bylo na ní vidět, že se o ni pečuje, střecha nebyla děravá, okna měla skla a tak podobně.
„To je naše doupě“ pravil Tomáš a ukázal směrem k chatě.
„Ukážeme vám, jak se tam leze, je to naše tajemství a nikdo cizí o tom neví. Stavěl jí děda pro tátu a táta nám jí předal. A jednou jí předáme i svým dětem.“
Začervenal se Jan a už šplhal po provazovém žebříku do koruny Dubu, jakmile se dostal na první mohutnou větev, tak nad ní další větve tvořili skoro schody. Tři byli potřeba, aby se mohlo vejít do chatky.
Ta byla zařízená skoro jako klubovna, nic tu nechybělo, byl zde stůl, lavice, nástěnky, malá knihovna a další drobnosti.
Honza a Tomáš mluvili jeden přes druhého a ukazovali a vyprávěli. Otta s Hynkem se vše snažili pochytit, ale bylo to nad jejich schopnost.
Když už zasedli k malému stolu, povídá Jan.
„Aby, jste sem mohli chodit a patřit, musíte složit zkoušku. Tak jako jí skládal náš táta a jeho kamarádi, kteří tu byli a jako my před několika lety a naši další kamarádi, které tady chceme mít.“
„A navíc, vy už patříte do rodiny tak je to nezbytné.“ doplnil jej Tomáš.
„Tak jo a z čeho ta zkouška je.“ ptal se se zájmem Otta
„O půlnoci, se vykoupete v našem rybníku a nejen to pak složíte přísahu“ dopověděl tajemně Tomáš.
„Dobrá, tak to uskutečníme dnes“ pravil nadšeně Hynek
Potom všem to bude lehké zpestření, jejich válečného života.
„Nikomu však ani muk, je to tajné, a kdyby to věděla maminka, tak by bylo zle.“ doplnil vše Honza.
„Teď vám ukážeme vyhlídkový strom, je velký jako věž a je z něho vidět všude, tedy skoro.“ prohlásil Tom.
Všichni tedy opustili chatku a vydali se na druhý nepěstěný konec zahrady, kde rostli Topoly.
Na jeden z nich, vyšplhali až skoro k poslední větvi. Otta s Hynkem museli uznat, že výhled je opravdu krásný, viděli část Pardubic i několik vsí okolo. Dohlédli i na nádraží.
Prohlídka zbylé části zahrady byla jen zběžná, vždyť na to bude dost času.
Zbytek odpoledne si zahráli i některé míčové hry a přidala se k nim i Anička, v podvečer se všichni, teď už celá rodina, vydali do kina. To vždy ve významný den anebo ve svátek.
Šlo se do kina Lípa, které je v Bobčíkově hostinci. Dnes hrají film Emil a detektivové. Kluci by rádi nějakou kovbojku, ale ta není zrovna v této době vítaná úřady.
