Část šedesátá. Sena a noční pouť.
Vypráví Hynek (11) a spol.

Odpoledne se šlo na seno, shrabovat a nakládat na vozy, které seno potom sváželi na statek. Kluci se rozhodli vypomoct Jakubovi. Co by to byli za kamarády, kdyby Jakub musel pracovat, byť s rodiči na svém a oni by se šli třeba koupat do rybníka, tak pomohou a pak všichni půjdou za svým dobrodružstvím.

Bylo docela horko a práce se hochům zdála být nekonečná.
Pokud čekali, až přijede prázdný vůz, tak vytvářeli tunely ve velkých kopkách sena, nebo vždy vylezly na největší hromadu a vnitřkem se propadli až na zem.
Na sobě měli jen trenky a plátěnky, tedy takové jednoduché boty. Dospělí jim říkali, že pak ve vodě budou skučet, jelikož budou drobně poškrábaní a tak.
Ale hochům taková maličkost na radosti neubere.
Vodu co měli, sebou už všechnu vypili a žízeň i prach jim začínal vadit. Když odjel poslední vůz a louka byla sklizená, radostně napřed odešli ke studánce pod skalou a pak k rybníku.
Tam již byli skoro všechny děti za vsi i prám si vypůjčili.
Naši chlapci se k nim rádi přidali, horký den pomalu přecházel v horký večer. Rybník osiřel a jen naši kluci stále dováděli na prámu. Avšak i oni v jednu chvíli zakotvili prám u břehu, řádně jej uvázali a tak jak přišli oblečení, zase tak odešli, plátěnky a trenýrky. Víc v létě nepotřebují.
Na návsi se rozloučili a připomněli si svojí dohodu, být o půlnoci na hřibově u kaple.

Teď je to ještě fajn, jde se domu na večeři a chvilku být se svými rodiči i sestrou. Válečné stravování bylo omezené na to, co šlo vypěstovat, nasbírat v lese, i zakoupit v krámku. Mnoho se dalo pořídit výměnným obchodem, ale i tak byla strava jednoduchá a střídmá.
I dnešní večeře taková byla, chléb a pomazánka s pažitkou i koprem. K tomu bílá káva.
Pokud si myslíte, že pak se jen sedělo a povídalo, nebo poslouchal rozhlas, jste na omylu. Dnes například byli Procházkovi odpoledne v lese a nasbírali již rostoucí houby, takže po večeři následovalo jejich čištění a krájení na plato kde se budou sušit.

Chlapci tak trochu zkoušeli se této ne chlapské práci vyhnout, ale bez úspěchu.
Odměnou jim nakonec bylo a i ostatním poslech rozhlasové hry v rádiu. Při němž kluci již skoro spali, jak byli unavení po celodenním běhání a dovádění. Stěží došli do svého pokoje a pak až do půl dvanácté v noci spali.

„Kluci vstávejte, už je čas jít.“ budil hochy Tomáš.
„Co blbneš, dyť je noc, já chci spát.“ odpověděl rozmrzele Hynek a otočil se na druhý bok a opět usnul.

Teprve pořádné vzbuzení a připomenutí slibu, který si dali, na návsi se hoši začali potichu oblékat a vylézat oknem ven do tmy. Byla teplá letní noc, hvězdy svítily a byl slyšet zpěv spousty hmyzu v trávě, sem tam zahoukala Sova, nebo se ozvalo zavytí nějakého zvířete.

„Kluci, neodložíme to radši?“ ptal se Honza
„Že ty se bojíš?“ optali se jej ostatní a čekali na odpověď
„Nebojím, ale ráno nebudeme vyspalí a co když zase budeme někomu pomáhat ze senem a tak jsem myslel…“ odpověděl Honza
„Nemysli a jdem.“ Zavelel rázně Tomáš a sám jako první vyrazil do tmy, tam kde je hřbitov.

U hřbitovní zdi na ně již čekali Jakub s Jindrou.

„Kde jste tak dlouho, my už tu čekáme věčnost.“ ptal se Jindra a byl rád, že už nejsou sami.
„Trochu jsme nemohli vstát a pak tady Honza se bojí.“ řekl ve srandě Tomáš
„To není pravda, já se nebojím, já jen co když se něco stane.“ bránil se Honza

To už však všichni procházeli kolem hrobů, na kterých svítil svíčky a sem tam i lucerny. Nebe se zatáhlo, jako by chtělo pršet. Chlapci si všimli, že i hmyz přestal zpívat a dělat rámus. Jen ta Sova, nebo co to je houká trochu víc.
Kaple byla pootevřená a v ní se svítilo.

„Kluci někdo tam je!“ řekl potichu Hynek
„Kdo by tam tak asi byl, to jsou jen svíčky na oltáři, nikdo tam není, jdem.“ povzbudil kluky Tomáš
„Co když je tam někdo v rakvi?“ ptal se opatrně Honza
„Nikdo a nic tam není.“ opakoval Tomáš a vzal za kliku u dveří od kaple a…

Dveře se s hrozným rámusem a skřípáním pomalu otevřely. Aspoň tak to hochům připadalo, strašně dlouho a moc skřípali.
Všichni vstoupili velmi rychle do kaple a průvan zhasnul polovinu svíček na oltáři, pak od stropu kolem nich prolétli dva vyrušení netopýři.
Malý strach a představivost v chlapcích pracovala naplno, s vyjeknutím a přidušeným výkřikem skočili za nejbližší lavici.

Pak si dodali odvahy a šli k oltáři, tam zapálily zhasnuté svíčky a Jindra povídá.

„Takže, jsme tu proto, abychom si slíbili, že nikomu neprozradíme, že máme časopisy Mladého hlasatele a že je to tajné. Kdo toto tajemství prozradí, ten nebude spát až do konce života.“
„Tak slibujeme!“ zaznělo potom v kapli a ozvěna se rozlehla, až se hoši trochu polekali, zda je někdo neslyšel. Jen stíny po zdech kaple tančili.

Jindra potom vyndal listinu, kam to všechno přes den ve chvilkách sepsal a každý připojil svůj podpis a listinu zapečetili voskem. Do vosku otiskli svoje palce.

„A kam jí schováme?“ ptal se Tomáš
„No je zde hrobka a vede do ní okýnko na dívání se dovnitř, tam bychom mohli listinu hodit.“ navrhnul Jakub.

Všichni souhlasili, listinu tedy ještě jednou zabalili do dalšího papíru a tem velmi důkladně navoskovali. Pak vyšli z kaple ven a za křovím, kde bylo to okýnko, listinu hodili do hrobky. Pak se vydali za drobného deště do svých domovů, v okamžiku kdy byli mimo hřbitov, tak se dali skoro do hlasitého hovoru. Jak moc se jim takovéto dobrodružství líbilo.        Po ulehnutí do svých postelí usnuli, aniž věděli jak. Na budíku svítili fosforové ručičky ukazující půl třetí hodinu nad ránem.