Část čtyřicátá devátá. Na cestě. Vypráví Hynek (11) a spol. Part of forty-ninth. On the road.
Tells Hynek (11) et al.
Ráno po snídani se Otta s Hynkem rozloučili se svými kamarády a smutní nasedli na vůz tažený dvěma koňmi. Za půl hodiny již nasedali spolu s jedním z vychovatelů na vlak. Mlčky se loučili opět s jedním krásným místem, kde prožili kousek bezstarostného dětství.
Každý sám pro sebe si nyní vzpomínal na svoje rodiče a na vše co se událo od začátku války.
Vlak po několika hodinách dorazil do Pardubic. Na nádraží je zkontrolovala německá hlídka a v budově na ně již čekali příbuzní pana Winterla, hospodáře ze statku.
„Tak vás kluci pěkně u nás vítám. Jistě si budeme rozumět.“ Povídal muž a po jeho boku stál přibližně stejně starý chlapec, jako byli Otta s Hynkem.
Všichni se navzájem představili, Procházka, tak se jmenoval příbuzný Winterleho, ještě prohodil pár slov s vychovatelem, rozloučili se s ním a pak se vydali ulicemi Pardubic do nového domova.
Honza Procházka, tak se jmenoval syn pana Procházky, jim ukazoval kde co ve městě je, kde je škola, kam lze jít do kina, kde je nejlepší cukrárna a tak podobně. Za nedlouho přišli na okraj města, kde začínali ulice s domky. U jednoho z nich se všichni zastavili.
„Tak tady jsme doma. Teď se seznámíte s ostatními dětmi a i s mojí paní.“ řekl hochům pan Procházka
Domek to byl poměrně velký a s velkou zahradou i s několika kůlnami. Ottovi se to začalo zamlouvat, žádný byt v činžovním domě, ale pořádný dům. Hynek byl ještě myšlenkami v zámku a vzpomínal, co by teď v tuto dobu vlastně na zámku dělali.
Vešli, do prostorné haly kde je čekala paní Procházková a další dvě děti. Honza se již cestou domu zmínil, že má další sourozence, ale víc neříkal.
„Vítejte chlapci, již na vás čekáme, já jsem maminka těchto rošťáků a mého muže už znáte. Jistě si u nás zvyknete.“
„Rádi, paní Procházková.“ odpověděl zdvořile Hynek
„Jaká pak paní, říkejte mi Teto, to bude nejlepší, tedy pokud budete chtít.“ navrhla paní Procházková
„Honzíka už znáte, a tady je Anička s Tomášem.“ představila jim další dvě děti paní Procházková
„Teď běžte s Honzou a Tomáškem, chlapci vám ukáží svůj pokoj a vaše postele i skříně a tak podobně, však si poradíte.“ pověděla dál.
Kluci vzali svoje kufry a následovali hochy Procházkovi do jejich pokoje v patře. Byl velký a nedávno prošel přestavbou, aby se tam vešli čtyři kluci se vším, co potřebují. Otta s Hynkem měli svoje postele u oken, takže mohli, pohodlně vidět v leže do zahrady. Skříň na šaty, měli všichni společnou, byla to velká a prostorná skříň.
Jan s Tomem, ukazovali, co v pokoji mají, modely letadel a lodí, tábornické vybavení, dobrodružné knihy a rodokapsy, spoustu hraček i Medvídků, nebo jiných vyrobených zvířat z látky, kůže, drátů apod.
Byl to zcela obyčejný chlapecký pokoj. Ani přeuklizeno, ani nepořádek, každá věc měla své místo.
Otevřeným oknem se do pokoje vnesl hlas zvonu, na radniční věži, právě odbyl poledne.
Za chvilku se do pokoje přišla podívat paní Procházková, zdali Otta s Hynkem něco nepotřebují, byla ujištěna, že nic není potřeba. Tak je pozvala k polednímu obědu.
Anička již prostírala a tatínek jí pomáhal. Za nedlouho usedli k obědu. Pro Hynka s Ottou to byl první oběd na novém místě.
„Dobrou chuť, vám všem přeji.“ řekl pan Procházka a všichni mu skoro sborem odpověděli – Dobrou chuť.
V průběhu oběda domluvili na zítřejší den návštěvu školy a zapsání Otty a Hynka.
Ti se po sobě podívali a jakoby si řekli – Tak brzo?
Po obědě, začalo vybalování kufrů a ukládání věcí do skříní, hoši toho moc neměli, jen takový základ nejnutnějšího oblečení.
„Tak zatím s tím vystačíte, a když tak vám Honzík nebo Tomáš nějaké to oblečení přenechají. A až bude trh, půjdeme vás trochu vymódit.“ Řekla vesele paní Procházková
Kluci teď už všichni čtyři odtušili, že to bude hrozná nuda, jako by byli holky.