Část padesátá třetí. Třešně. Vypráví Hynek (11) a spol.
Život v rodině Procházkových ubíhal velmi příjemným tempem lze-li to tak říci, což asi za války ani jinak nešlo. Občas, nebylo to a jindy zase jiné věci chyběli. Otta s Hynkem se s rodinou sžili velmi dobře a nebylo ani k postřehnutí, že nejsou jejich vlastní synové.
Ve škole docela prospívali a jak se na hochy sluší i nějakou tu klukovinu vyvedli a otcovsky byli i potrestáni. Jeden za všechny a všichni za jednoho se stalo nepsaným heslem všech dětí v rodině.
Je měsíc Červen a s ním přijde i poslední den školy a vysvědčení. Avšak do té doby je ještě pár dní času.
„Kluci, já vím, kde už se červenají Třešně!“ přiběhl jednoho dne do školy Josífek, spolužák.
„A kde, na zahradě u německé mládeže.“ Dopověděl
„Na naší jsou skoro taky červené, a nikdo nás nebude otravovat.“ Odpověděl mu Jan
„Ale, něco bychom měli podniknout, představte si jak budou trubky koukat, že jim někdo otrhal Třešně. Odpoledne po škole to omrknem a večer na ně vyrazíme. Jó.?“ Nedal se Josífek odehnat.
„Já, vám nevím, stojí to vůbec za to. Z toho může být průšvih.“ Byl na rozpacích Otta.
Ale klukovská hrdost a touha po pořádném dobrodružství jim zabránila v dalším rozumném uvažování.
Domluvili se na páteční podvečer, německá mládež v té době jistě ve svých prostorách nebude a kluci budou mít tak na neplechu čas.
Je Červen, takže denní světlo je dlouho do deváté večerní hodiny. Kluci se sešli hned na rohu zahrady nedaleko domu, kde se scházejí mladí němci, kde cvičí svoje pochody a hrají si na vojáčky, jak s oblibou říkal pan Procházka.
Do zahrady se šest hochů, kamarádů, dostalo uvolněnou plaňkou v plotu. Chvilku ostražitě leželi v neposekané trávě a rozhlíželi se na všechny strany, i jejich uši pracovaly naplno. Zda-li nezaslechnou něco podezřelého. Což se nestalo.
Tak nebojácně vstali a začali si vybírat ten nejlepší strom s u skoro zralým Třešňovým ovocem. Nepostřehli však, že je z cesty vedoucí kolem zahrady pozoruje nějaký malý kluk. Chvilku se díval a pak odběhl.
Hoši vylezli na jeden ze stromů a dali se do česání ovoce i jeho pojídání. Plnili kapsy, dávali Třešně za košili a tak podobně.
V tom nejméně očekávaném okamžiku se do zahrady začali plížit kluci z Hiterjugendu.
První si jich všimnul Tomáš „ Kluci bacha ! Utíkejte !“
Všichni seskočili ze stromu, avšak zjistili, že jsou obklíčeni. Proti nim stáli kluci v jejich věku, některé znali ze školy. I tak se pokusili o útěk, avšak byla z toho jen klukovská rvačka, kde se na nějakou tu bolestivou ránu, nebo kopanec nehledělo. Všem těm rádoby německým mladým mužům velel jeden straší kluk. Stál opodál a uděloval rozkazy co a jak.
Nakonec se Ottovi, Hynkovi a Janovi nějakým způsobem podařilo utéct, ostatní byli za chvilku přemoženi a chyceni.
„Tak pánům se zachtělo sladkého ovoce, a že je to na cizím to jim jaksi nevadí?“ povídal vychloubačně Wilhelm, velitel mládeže.
„Dobrá, dobrá, my vám tedy to sladké pokušení bohatě dopřejeme, za svou odvahu si zasloužíte pořádný výprask, takový že si hned tak nesednete!“ Zavřete je zatím do kůlny, zítra to vyřídíme.“ Dopověděl Wilhelm a odešel.
Spíš vláčeni než vedeni byli kluci odvedeni ke kůlně, na rozloučenou dostali ještě pár ran pěstí a pak už jen slyšeli zaklapnout dveře a klíč jak zachrastil v zámku.
Kluci z Hiterjugendu se mezi sebou docela veselili a odcházeli pryč.
„Tak a jsme rejži.“ Pověděl Tomáš a nejmladší Josífek se rozplakal
„Co bulíš, nějak se z toho dostaneme, ale rvačka to byla parádní, to se musí nechat.“ Pověděl Ondra a všichni se dali do smíchu.
V té tmě na sebe moc neviděli jen malým okýnkem do kůlny dopadalo světlo, blížil se večer.
„No, ale co teď, pokud nepřijdeme včas domu tak na zadek dostanu stejně tak jako tak, a ještě mám roztrženou košili a o kraťasech nemluvím.“ Přemýšlel nahlas Tomáš.
„Kluci jste tam?“ ozvalo se za dveřmi
„Hynku, to jsi ty?“ ptal se hned Ondra
„Jasně, že jsme tady. Za chvilku vás dostaneme ven, někoho jsme si chytli a ten někdo má klíč?“
V zámku už podruhé ze dnešní večer zarachotil klíč, dveře se otevřely a do večerního dne vyšli nedobrovolní zajatci ven z kůlny. Teprve teď viděli, koho kluci chytili a kdo měl klíč. Byl to Patočka, syn zlatníka, udavač, posměváček a jeden z Hiterjugendu. Teď byl svázaný opaskem a bylo vidět, že i nějakou tu ránu schytal.
„Jé Patočka, takhle se mi líbíš, máš odvahu, do zítra tu za nás budeš.“ A Tomáš s ostatními hochy Patočku strčili do kůlny, rozvázali jej a zamkli ho v kůlně.
Klíč nechali v zámku.