Část devatenáctá – Zatoulaná. Vypráví Hynek (11) a spol.

Na Pustevnách, jak tato louka uprostřed lesů jmenovala, panoval klid. Chlapci brzo poznali, že pást hospodářská zvířata a postarat se o ně se vším všudy není jen tak lehké, jak si mysleli.
Časně ráno vstávali a za zpěvu ptactva i za svitu vycházejícího slunce, odváděli na pastvu Kozy, Kravky i Ovce, vždy den předem si připravili a ohradili část louky tak, aby se všechno mohlo dobře pást po celý den.
Dále bylo nutno podojit Kozy a Kravky, jelikož pro mléko si k polednímu přijížděli vždy ze statku. Nejen, že odvezli mléko, ale i přivezli potřebný proviant a sem tam nějaké to překvapení, třeba domácí úkoly od pana učitele.
Chlapci nebyli zrovna nadšení z domácích úkolů, ale odmítnout je, to se neodvážili.
Teprve v odpoledním čase zbylo pro hochy volno, které mohli využít jakkoliv. V prvních dvou dnech, únavou radši odpočívali, ale s přibývajícím fortelem, a když si jejich těla zvykla na námahu, využívali tento čas, nejen k hrám ale i k toulkám po lese.
Viděli mnohá zvířata i ptáky a našli i několik jejich doupat i hnízd. Jednou došli až na samý konec lesa, samozřejmě tam bylo pole a v dálce viděli nějaké město. Jindy za slunečného odpoledne stavěli na potoce přehradu, docela se jim povedla i pár plaveckých temp se v ní dalo udělat.
Avšak ledová jarní voda, dlouho tuto činnost neumožňovala.
V polovině pobytu na Pustevnách se chlapcům přihodila nepříjemná věc, část ohrady se uvolnila a jedna zvědavá Kravka se vydala na výlet do lesa.
Na tuto nehodu přišli kluci až po obědě. Napřed to vypadalo na pořádnou hádku, kdo za co jako může, ale chlapci zjistili, že je to k ničemu.

„Co budeme dělat?“ ptal se Jan
„Coby, opravíme ohradu a vydáme se krávu hledat“ odpověděl Marek
„A kde jí budeme hledat, vždyť les je tak velký, a co když se jí něco stalo?“ přidal se se svými obavami Otta.
„Jistě bude tady někde blízko, krávy tak rychle nechodí“ odpověděl nejistě Hynek.

Ať už to bylo jakkoliv, chlapci měli docela malér. Opravili ohradu a vydali se po dvojicích hledat zaběhnout krávu.
Hynek šel s Markem a Otta s Janem. Napřed se snažili najít nějaké ty stopy, ale nevedlo to k ničemu. Tak se rozhodli procházet les v spirále, okolo louky, i jen tak jít jak bude možno. Neradi by do toho svého průšvihu zatahovali dospělé, chápete že.
Půl kilometru od louky rostlo mlází a byla tam též taková krásná malá paseka se šťavnatou trávou, a tam si svou cestu našla i naše zatoulaná Kravka. Spokojeně se pásla a nic jí nechybělo.
Jak už to bývá, kdyby jí nenašel Otta s Janem, našla by si Kravka cestu zpět na Pustevny sama. To bylo radosti a jásotu, chlapci mluvili ke krávě napřed káravě pak laskavě a nakonec se sní, vydali zpět na Pustevny. To už tak jednoduše nešlo, občas se museli vyhýbat pařezům, proláklinám, padlým stromům a tak podobně. Na louku přišli před setměním v čase kdy se opět po hospodářsku museli postarat o zvířata. Odvést je do ustájení, podojit, podestlat slámou a senem nakrmit.
Hynek s Markem se stále nevraceli, i když už šero přikrývalo les i louku.
Kde jsou? Mají je jít Otta a Jan hledat? Rozhodli se radši počkat.
Až za tmy chlapci přišli, mokří a špinavý. Sem tak i odření byli. Otta s Janem se hned vyptávali, co se jim přihodilo i starali se o své druhy, mokré oblečení bylo pověšeno ke kamnům, aby se sušilo, špína smyta skoro studenou vodou, odřeniny vymyty mýdlem a ty větší zavázány. V čistém náhradním oblečení už to opět byl Hynek a Marek. Nastal čas večerního jídla. Po večeři se Hynek s Markem dali do vyprávění svého příběhu.

Část dvacátá – Bludičky. Vypráví Hynek (11) a spol

„To je všechno tady Hynkova vina.“ Začal povídat Marek.
„Kdyby se nezajímal o Bludičky tak se to nestalo, to bylo stále – Jé hele Světlušky, prý vodí lidi do močálů a tam je utopí -, kdyby se zajímal o zatoulanou krávu tak se to nestalo.“

„To není zas tak pravda.“ Bránil se Hynek
„O krávu jsem zajímal a vedl jsi nás ty, já nemohu za to, že se po tmě trochu bojím, a neznám tady zdejší lesy, to vy je máte znát.“

„Tak vy jste se koupali v Máčedlech, místo hledání kravky.“ Začal se smát Jan.

„Nehádejte se a vyprávějte:“ Usadil všechny Otta.

„Stalo se to takto: když jsme vyšli od louky, dali jsme se přes les až k cestě a pak přes cestu v kruhách a stále dokola. Ty kruhy jsme zvětšovali. Najednou se začalo smrákat, sice jsme se chtěli už vrátit, ale jaksi jsme trochu zabloudili.“
„A pak jsem uviděl ty Světlušky a vzpomněl jsem si na Bludičky, že Světlušky jsou jako Bludičky, které vedou lidi do bažin, a pak najednou jsme byli u nějakých mokřin. Vody kolem bylo stále moc a my nevěděli, kde jsme. Tak jsme tam tak všelijak chodili a byla tma a zima.“ Vyprávěl Hynek.

„No, tak nějak to bylo a pak jsme opět přišli k cestě a to už jsem věděl, kde bloudíme. Sem jsme to měli nějakých pět kilometrů. Byla už dost tma a zima.
A zbytek už víte.“ Dopověděl Marek.

„Pěkná příhoda, ještě že jsme se vás nevydali hledat, to by tu zítra už nikdo nebyl.“ Řekl Otta a nalil všem čaj.

Venku za okny Pustevny byla dávno tma, když se čtyři kamarádi uložili k spánku. Jen vítr venku cloumal korunami stromů a občas Hynek ze spaní povídal o Bludičkách.